bratr.Milan

Kultovní Ptákodemii, kromě krátkých ukázek, jsem neviděl. Když jsem zjistil, že režisér tohoto klenotu kinematografie, natočil i dokument, zkusil jsem se na něj podívat (je na YouTube). Chtěl jsem zjistit, jestli je James Nguyen vážně tak špatný filmař, nebo to natočil tak hrozně záměrně. No, těžko říct. Dokument je o muži jménem Hien Le trpícím deformací obličeje díky chemikálii, kterou americká armáda používala ve Vietnamu na hubení vegetace v pralese. Nechci tvrdit, že režisér Nguyen je hloupý, natolik ho neznám. Ale podle otázek, které klade Hien Le a jeho otci, je vidět, že je prostý a jednoduchý člověk,který vzal do rukou kameru a točí filmy. Za to ho obdivuji. Zároveň neumí dobře pracovat s filmovým médiem. Kamerou občas cukne nebo třese, některé informace říká dvakrát. Jednou se je dozvíme z psaného titulku, aby se na stejnou informaci, kterou už víme zeptal protagonisty, nebo jeho otce, který nám jen řekne co už víme. Dvě hvězdy dávám za technické provedení (snažil se) a dvě za velmi silné ekologické a lidské téma dokumentu. Film je mementem směrem k bezohledným americkým politikům a generálům, kteří rozhodli k používání této nebezpečné chemické látky, během Vietnamské války. A zničili tak životy a zdraví miliónů lidí.

Příjemná ilustrace Čapkovy povídky. Líbí se mi archivní i jakoby archivní vsuvky, kterými se režisér snažil ozvláštnit jinak klasicky televizně vyprávěný příběh. Jsou sice jen mechanické, bez hlubšího záměru; odehrává se to v roce 1911, tak tam střihneme záběry z toho roku; ale přesto mě potěšily. Režisér Jan Míka ml. září více v krátkých animovaných filmech. Myslím, že tady asi neměl úplně svobodu, aby to pojal víc osobně a kreativně. Seriál byl v produkci České televize a tam se musí jít víc na jistotu. Byla to pro něj nejspíš příležitost natočit si klasický hraný příběh pod záštitou ČT. Dávám tři s půl hvězdy, za archivní záběry a Josefa Somra, který tu podává skvělý herecký výkon jako soudce.

Tak toto milé děti rozhodně není komedie, jak se píše v popisku k filmu, ale regulérní animovaný vztahový horor.

Jen náznakem LEHKÝ SPOILER! Holub řeší existenciální otázky a rekapituluje svůj život, ale bohužel už je pozdě, protože to měl provést před tím než se rozhodl udělat poslední krok. Dvakrát měř, jednou řež. Před důležitým rozhodnutím si vše náležitě promysli a poraď se s někým. Holube!

Velmi intenzivní a intimně osobní filmově animační zážitek. Renee Zhan je rozhodně originální a osobitá tvůrkyně. Tento její snímek má téma a zpracování, jaké jsem ještě nikde neviděl. Víte co to je apoptóza? Tak se připravte na Reneepoptózu. Tři Renee se vydávají na výpravu za nalezením Boha, který je zároveň také Renee. Při putování po horách a údolích Renee objevují všechny velké radosti, strasti a tajemství bytí Renee. POZOR SPOILER! Na konci Renee sní sama sebe!!!

Otec Písek zrodil písečného Syna a ten dostal tvořivého Ducha. Začal zaplňovat písečný svět písečnými stvořeními. A bylo to velmi dobré. Vzájemnou spoluprací, která spočívala v tvořivé hře se prázdný písečný svět zaplňoval jejich kreativitou. Každý byl osobitý a jedinečný s vlastními schopnostmi a nadáním. Vytvořili si svůj svět a krásný životní prostor. Ale čas běží jako písek v přesýpacích hodinách a postupně přikryje vše co vytvoříme. Nezbude po nás ani stopa. Jediné co je důležité, je Písek.

Týýý brrďo! Takto si představuji animovanou grotesku. Skutečné i smyšlené zážitky z cestování druhou vlakovou třídou v sedmdesátých letech v Jugoslávii přivedené ad absurdum. Dovniković mě zaujal ve snímku Autoportrét, konečně jsem narazil na jeho další animovaný film. A hned láska na první pohled. Zajímavý detail: zdá se, že v Jugoslávii tehdy chodili po vlacích pošťáci a roznášeli cestujícím poštu. Nebo to byla jen autorova invence?

Nemám rád horory a už vůbec se zombíky, ale byl jsem nalákán ohlasy, zdejším hodnocením a ustředním duem, které se mi líbilo ve filmu Jednotka příliš rychlého nasazení. Bohužel se jednalo o zklamání. „Shaun of the Dead“ neví čím chce vlastně být, jestli satirou na konzumní společnost, suchou anglickou komedií, hororem, nebo dokonce vztahovým dramatem. Nic z toho se mu nedaří, nic nedotáhne dokonce, vše končí někde na půli cesty. Tolik zvláštních scénáristických rozhodnutí jsem ještě ve filmu neviděl. Těžko říct, proč tomu tak je. Jestli každý z producentů prosazoval jiné vyznění filmu, nebo se nedokázali rozhodnout tvůrci? Nehodlám to zjišťovat. Má to i nějaké vtipné scény, ale ty jen nalákají na něco co se pak nekoná. Na to aby to mohla být šílená parodie na zombie horory se to drží moc při zemi, jako satira na konzumní společnost, nebo vztahové drama je to moc hloupé. Pokud by jste se na to chtěli dívat kvůli gore momentům, tak je tam snad jen jeden pořádný, zbytek nic moc.

Děkuji Janu Eliáši Svatošovi, že přibližuje českým divákům mého oblíbeného františkánského cestovatele a misionáře Odorika z Pordenone. Napůl Čech a napůl Furlánec, je u nás málo známý. Dílo „Až zařve lev“ se obtížně zařazuje, těžko říct, není to film, dokument, rozhlasová hra, literární dramatizace, historická úvaha, oslavná óda na dvě významné osobnosti nejen českých dějin, ani dokument snažící se zaplnit prázdné místo v historickém povědomí běžných lidí. Ze všeho si to bere trošku a formuje do jakési fluidně měkké plynoucí neuchopitelné a nepojmenovatelné formy, ze které občas vykřiknou, jako ten lev, klasicky natočené pasáže rozhovorů odborníků a jedna scéna z televizního zpravodajství, kdy jsem se úplně lekl. Film jsem sledoval v archívu České televize a v tu chvíli si myslel, že mi vyskočila reklama. Chtěl jsem ztlumit zvuk, než mi došlo, že je to součást filmu. Osobně bych dal přednost zpracování jen formou rozhlasové hry jako fiktivní rozhovor Odorika a krále Přemysla Otakara II., který vlastně tvoří největší část tohoto díla. Jakoby na pozadí rozhovoru běží záběry hraných pasáží a pohledů na místa, o kterých se mluví. Oceňuji práci, kterou si s nimi dali, ale mě připadali nedůležité a dokonce odváděli pozornost od myšlenek v mluveném komentáři. Přiznám se, že díky tomu jsem si to pustil v ateliéru při práci a začal při poslouchání pracovat na kostře k modelu sochy medvěda, kterou mám jako zakázku. Občas jsem koukl na obrazovku a ujistil se, že opravdu není důležité sledovat co se tam děje. Od práce mě odtrhli jen různí odborníci v dokumentárních pasážích, zvedl jsem oči, abych viděl kdo to je a o čem mluví. Jak je možné, že jsem dal čtyři hvězdy, když tak kritizuji? Oceňuji, neklasičnost televizního dokumentu snažící se uchopit věci jinak. Oceňuji práci z hledáním fakt a mýtů o obou protagonistech, kterou je vidět za rozhovory. A nakonec oceňuji snahu přiblížit Čechům Odorika Čecha.

Ne úplně dobře zvládnutá adaptace Čapkovi povídky. Režie je taková nějaká zvláštní, ani nevím jak bych to popsal a triky létání jsou špatné i na svou dobu. Dvěma hvězdami oceňuji snahu o experimentování a zasazení do depresivního prostředí rozestavěného sídliště. Na film se podívejte, pokud chcete vidět létajícího Josefa Kronera, nebo jak přemlouvá Elo Romančíka aby vyskočil z okna, vždyť létat je přece tak jednoduché! Stačí sa odraziť a takto zakývať rukami. Možno zhlédnout zde.