bratr.Milan

Za mě nejlepší film Vojtěcha Domlátila, co jsem zatím viděl, když už experimentovat s animací tak takhle:) Rituály jsou důležité a opakování je potřeba, ale nežijte ve vzorcích! Bůh tvoří každý den věci nové. Buďte svobodní a kreativní.

Hele, asi bych tomu normálně dal za tři zrníčka pepře, ale tento příběh z animované kuchyně je tak naivně poťouchle pitomoučký, že přidám ještě jeden bobkový list navíc. Ale na další díly imaginárního seriálu bych se asi už nepodíval.

Třetí film, který od Vojtěcha Domlátila vidím, a konečně mě zaujal. Svým humorem. Všechno se tu třepe a pak přijde smrt. Možná jsem v tom viděl něco, co ani autor nezamýšlel, ale líbil se mi ten humor.

Vojtěch Domlátil si naanimoval svoje ráno. Toť vše. Současní animátoři se vymaňují ze staré české animátorské školy a experimentují. Zkoušejí nové formy metody a nové animátorské techniky, kombinují, … Pro mě ale byla vždy důležitější myšlenka a poselství díla, klidně i tradičně animované, i když experimentování se nebráním, naopak.

Zajímavý vizuální nápad, ale marně jsem až do konce čekal na nějakou myšlenku. Prostě se to všechno jenom vlní a nic víc.

Nedám tomu ani dvě jablka. Sled kratičkých vtipů, které bohužel nejsou vtipné a červík nám musí naznačovat, kdy se máme smát. Líbil se mi jen jeden skeč, masožravá jabloň. Jinak je to normalizační animovaná bída.

Nádhernou varhanní hudbu doprovázejí obrazy, nebo je to naopak, hudba se z ticha vnoří do obrazů, které jsou zpočátku nic moc neříkající, ale postupně nabývají na intenzitě a občas na vás pomrknou.

Viděl jsem po sobě několik krátkometrážních komedií o cestování časem, a tato je z nich nejpohodovější a nejromantičtější. Slečna udělala na konci to nejlepší, co mohla.

Drama jako vod Šejkspýra z nenormálního normalizačního Československa. Mladí tvůrci, kteří žili v ubíjející tíživé šedé době, se brání absurdní komedií a parodií na socialistické fungování podniků a socialistickou kinematografii. Protagonistu nakonec semele moloch normalizačního Československa a zlomený se přidá ke všem ostatním a zpívá hypnotizující mantru: „Má to cenu! Má to cenu!“

Je to zvláštní film. Asi by se něco takového v reálném životě nestalo, myslím ty okolnosti návratu Oliviera... Teď jsem si přečetl jeden ze zdejších obsahů a je tam napsáno, že je to podle skutečné události. Aha! Realita někdy překračuje naši fantazii. Všichni jsou tu více či méně vyšinutí, i ti, o kterých si myslíte, že nejsou. Celý film má zvláštní nepopsatelnou atmosféru, o které nevím, jestli se mi líbila, nebo mi byla nepříjemná. Něco přesně mezi.