Anianna

Že to s tou pravdou bude dost nahnuté, se dalo čekat už proto, že ženská přeživší sibiřský lágr by se těžko odvázala při poslechu ruských lidovek a pití vodky. Námět mi připomněl příběh pamětnice, která o gulagu na besedách vyprávěla a pak se ukázalo, že má vše zprostředkované a pravděpodobně sama nic podobného nezažila. To téma má potenciál, spoustu možností, jak ho uchopit a jak ho morálně nebo emočně vystavět. Epstein to téma dobře rozvinul, ale podle mého názoru přešel míru reflexe. Závěru jsem nevěřila. Ne, devadesátiletý člověk nereviduje svůj postoj, své přesvědčení, svou živnost jen tak. A dokonce své pochybení přizná? A novinářka to nezneužije? Psychologie postav není v závěru argumentačně podložená. Happyend příběhu nesedí. Hodnotím výbornou Bohdalku, Vlasákovou i Beretovou, kvůli nim dávám čtyři hvězdičky. Skvělý výběr hudby.

Jak jsem pochopila, je Camilleri, autor detektivek o komisaři Montalbanovi, nejslavnějším současným italským spisovatelem. Dokument je postavený na rozhovorech spisovatele s herečkou Mannino. Neznám ji, ale právě ona mě svou rolí v dokumentu okouzlila. Poslouchá starého pána s respektem, ptá se málo, nechá ho vyprávět a svou tichou přítomností si určitě získává jeho důvěru. V závěru už jí spisovatel říká "moje milá", obejme ji, nechá se jí vést. Jsou si najednou blízcí jako dcera s otcem, je mezi nimi pouto, které dojímá. Když si pak v závěru filmu sednou u moře a oba mlčí, napadne vás, jak snadno a nenásilně lze do dokumentu vložit emoci blízkosti. Nálož moudrostí starého pána je umně kolorována prosluněnou krajinou italského venkova. Tyhle dokumenty mám ráda.

Martin Rajniš je pojem. Jsem ráda, že o takových lidech vznikají dokumenty. Že filmaři mají potřebu ukázat skutečné machry v jakémkoli oboru, že nás seznamují s prací, která má smysl a vysokou úroveň. Nesnáším slovo celebrita, protože ho vnímám jako synonymum pro každé hovádko, které se díky médiím prodírá na výsluní. V mediálním prostoru by naopak měli být opěvováni lidé, kteří umějí a kteří si zaslouží náš zájem, protože jsou elitou národa. Mimo jiné také tím, že jsou (jako pan architekt) velmi pracovití, skromní a pokorní.

Na okraji? Téhle epizodě dávám 6 hvězd! Podle mého se nejvíce přiblížila podstatě výtvarna v našem životě. Tady to není o velkých galeriích, o prezentaci výtvarného umění, ale o naprosto přirozeném výsledku lidí, kteří dobře nacítili potenciál místa, kteří pochopili, že umělecká tvorba vycházející z kontextu daného prostoru, bortící pravidla, překvapující, dojímající, umocněná filosofií respektu k obyčejnému životu je ta cesta, kterou se chtějí vydat. A cesta, která je mi jako výtvarnici velmi blízká. Zase jsem si gúglila hudbu. Smekám před člověkem, který ji vybírá. Bob Dylan Lay, Lady, Lay, Aaron Hibell Destroyer of Worlds... Ester kreativní, vtipná. Jestli je takhle střelená normálně, je to můj člověk. Ondřej ji krásně doplňuje svým klidem. Kdyby tito dva průvodci dělali pro zájemce poznávačky po republice, sednu i já do busu, v němž se mi dělá blbě, a pojedu s nimi kamkoli. Moc děkuji!

Severní Moravu vůbec neznám. Epizodu beru zase jako pozvánku.

Epizoda zprostředkovala možná ve větší míře než v dílech minulých i široký kontext kulturní (Cyril a Metoděj, Palacký, Jurkovič), zase ukázala krásný kraj a zviditelnila pár nadšenců, kteří stezce pomáhají. A do toho zase ta krásná skladba Victory. Mirek Vladyka si s celým týmem zaslouží parádní oslavu. Odvedli výbornou práci.

V době svého vzniku byl film trhák. Správně vygradovaný, s jasně nastaveným dobrem a zlem a s očekávaným happyendem. Po letech jsem se na něj podívala a zamyslela se, zda bych ty čtyři hvězdičky zase dala. Ale jo, to okouzlení a emoční zážitek mi to tehdy dalo. Dnes vnímám film jako pohádku a vidím všechny ty nelogičnosti, náhody i tehdejší tendenci, má-li z hrdinů někdo zemřít, bude to jako první ten, kdo není bílé pleti. Přesto je Kozoroh 1 řemeslně velmi dobrý a má výbornou hudbu.

Pan profesor mě natolik zaujal, že nejsem schopna hodnotit dokument jako dokument. Cením si každého člověka, který dělá svou práci dobře. Pan profesor ji dělá excelentně, na světové úrovni. A do toho je ještě vtipný, kreativní, laskavý... Copak může režisér ve filmu o takovém člověku něco zkazit? Lépe ho představit nemohl.

Odznak Vysočina je slušný seriál, kterému vévodí sympatický tým. Ovšem i v tom týmu jsou rebelové nebo kariéristé. Usilovat o vyšší post způsobem, jakým to předvedl nejmladší člen týmu, je bohužel jako ze života. Vlastně se mi tento motiv v epizodě jevil zajímavější a autentičtější než vyšetřování vraždy. K vrahovi se tým dopracovával zbytečně složitě. Pěkná hudba.

Závěr mi připomněl americký film Přísaha - zarputilý policista, zoufalí rodiče a v závěru jen otazníky. Seriál dobře vygradoval, ale nepůsobil věrohodně. Člověk s tak jasně definovanou potřebou najít vraha se zastaví před malostí své šéfky? Hlavní hrdina, kterému už v kariéře o moc nešlo, mohl vraha konfrontovat přímo. Sedělo by to na něj. Ale ne, on přijme názorovou linii své nadřízené a alibisticky si myje ruce. Ne, psychologicky nevěrohodné. I tak chválím Maštalíra. Zajímalo by mě, jak viděl přerod své postavy on. Výborná byla i Stivínová a Etzler. Hudby, která mě v první epizodě zaujala, zde bylo moc. Až mě rušila.