Zuza_na

Díky svojí lásce k Irsku a jeho příběhům jsem nedávno objevila opravdu nevšední pohádku, která mě okouzlila jak svým poetickým příběhem o irské mytologii, tak i nádhernou hudbou a svou minimalistickou, ale neotřelou animací. Příběh o ustaraném otci, němé malé dívce Saoirse a Benovi, jejichž následné dobrodružné putování v doprovodu věrného psa Cú mě neskutečně bavilo a potěšilo. Vše doplňují emotivní písně: tajemná Song of the Sea a krásná Lullaby a hlavně graficky dokonalá, jiskřivě barevná ale přitom jednoduchá animace, která nechává prostor pro představivost.

Je zvláštní, jak z některých filmů ve mně zůstává tak hluboký dojem, že o nich můžu napsat až po několika měsících. Oppenheimer je jedním z nich a už od prvního shlédnutí 70mm IMAX v Praze mám ten film ráda po všech stránkách. Sice mě dost štvaly české titulky v 1/3 výšky IMAX formátu, ale i tak bylo hned jasné, že jde o další Nolanův mistrovský kousek. Prostě poctivá filmařina bez počítačových vylepšení v kombinaci s inovátorstvím v podobě černobílých částí a perfektní kamerou. Tiché herectví, které předvádí Cillian Murphy, mě zaujalo ve filmech s ním už roky před uvedením Oppenheimera a zde je dovedeno k vizuální i verbální dokonalosti. Při každém dalším shlédnutí filmu už v klasickém 2D jsem objevila další a další nuance příběhu i zpracování, které mě neskutečně bavily: precizní obsazení herců dalších postav, pohled Lewise Strausse (Robert Downey Jr.) v černobílém formátu, atmosféra nehostinné pouště s městečkem Los Alamos, dokonalost detailních záběrů, třeba dešťových kapek při rozhovoru Oppenheimera a Einsteina (Tom Conti), imaginace světel štěpení doplněná dynamickou hudbou Ludwiga Göranssona, která skvěle doplňuje i celý děj filmu a v DOLBY ATMOS je nepřekonatelná, samotný obraz a zvuk zkušebního výbuchu s potencionální hrozbou zničení světa i podivná oslava úspěšného ale zároveň hrozivého jaderného testu s jeho děsivými důsledky, přehlížení J. R. Oppenheimera po splnění vládou zadaného úkolu i následný nerovný pohovor u vyšetřovací komise ve stísněné místnosti a obscénní obraz bezbrannosti vědce. Všechna ocenění tohoto filmu jsou bez výhrad zasloužená ve všech nominovaných kategoriích.

Až s odstupem času a nyní i v souvislosti s Covidem dokážu plně ocenit tenhle neobyčejný film. Neotřelé použití scénických záběrů z veřejných kamer ve ztichlém a opuštěném Londýně má svou děsivou atmosféru a žádný následující film s podobným tématem zombie mě už tolik nezaujal. Hned po probuzení bezbranného Jima (Cillian Murphy) v liduprázdné nemocnici dokonale ukazují zkázu, která postihla lidi ve městě a rychle se rozšiřuje dál. Míjení mrtvých lidí v ulicích a také setkání se zuřivými infikovanými lidmi bez citu je děsuplné a mohlo by být pro Jima smrtící, a proto pro mě bylo hodně emotivní sledovat, jak beznadějně bloudí městem sám a pokouší se nejen zoufale zjistit, co se vlastně přihodilo, ale hlavně najít někoho nenakaženého. Nebyla to úplně milá představa ani když Jim potkal další podobně vystrašené lidi, kteří se stejně jako on snažili dostat někam do bezpečí a nějakým způsobem přežít v prostředí, kde začal každý myslet hlavně sám na sebe. To je stále poměrně aktuální téma i v současné době.