Osud človeka

Osud človeka je vynikajúce dielo ruskej literatúry, no mám pocit, že režisér a predstaviteľ hlavnej postavy Bondarčuk ho pojal ešte lepšie. Nemám rád čiernobiele filmy, ale po tomto som siahol s radosťou. Hrôzy vojny sú tu zobrazené tak verne, ľudsky, divák má pocit autenticity a blízkosti, čo u mnohých dokumentov môže chýbať, pretože sú ladene historicky a vzdialene. Tu sa toto nestane, človek je do deja vtiahnutý. Hoci pôvodný autor Šolochov dielo ladil i oslavne, Bondarčuk stavia Osud človeka do formy hlavne protivojnového filmu s prvotriednym scenárom. (16.05.2017)

Hodně působivá záležitost a určitě pozitivnější setkání se sovětským filmem, než v případě předchozího snímku (Jaro v Zarečné ulici, 1956). Je opravdu znát, jakými změnami prošela sovětská filmová scéna (podobně jako v rámci východního bloku i československá) po odhalení kultu osobnosti Stalina a najednou i silně vlastenecký film působí na diváka zcela jinak. Osud člověka mi dává vzpomenout na dřívější zážitky z Balady o vojákovi a Májových hvězd ze stejného roku. Sergeju Bondarčukovi se i navzdory místy silnému pátosu (pro ruský národ prostě typickému) povedlo natočit film plný lidské statečnosti a síly, stejně tak plný řady sugestivních napínavých scén. Příběh obyčejného člověka v nelehké době, kterou je schopný díky své odhodlanosti přežít a nacházet znovu nový smysl života, má co říct dalším generacím i po tolika letech... 75% (dodatečně viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (11.04.2020)

Brilantní vynesení nesmrtelného románu Michaila Šolochova na velké filmové plátno. Sergej Bondarčuk dokázal perfektně líčit monument, ale neméně zdatně i tísnivost a strach, domény "malých" filmů. Osud člověka ukazuje špinavou pravdu o vítězství nad fašismem, které si však hlavní hrdina (voják Sokolov) příliš nevychutná, protože mu nemilosrdná válka vzala všechno, pro co stojí za to žít. Film nepodléhá tendencím, ani cenzuře. Kontrast velké radosti ze skončení hrůzné války a bezmoc hlavního hrdiny dává na odiv tento film chladně a přesně. Určitě jedna ze špiček Sovětského filmu. (11.02.2007)

Když jsem po mnoha letech Osud člověka opět zhlédl, hodně jsem o něm přemýšlel. Ne, že by neměl řadu předností, a ne, že by nevyčníval z dobové sovětské produkce, na prvotinu je to překvapivě vyzrálé dílo, jenže je tam nejedno ale. Svých nadšených obdivovatelů má konec konců Bondarčuk dost, takže se nakonec, jak bývá u mě zvykem, když jsem na vážkách, přikláním tam, kde ostatní hodnotí výš, k nižšímu hodnocení. Kdo tvrdí, že film postrádá nebo minimalizuje propagandistický rozměr, má pořádné klapky na očích. Snaha konstruovat nového sovětského člověka je ve skutečnosti výrazná. Osobně mi vadí i sentiment, kde Bondarčuk promyšleně pracuje s dětským sirotkem. Pokud jde o únik ze zajetí, tak snadno by to asi v reálu nešlo, ale asi nejvíc to skřípe ve scéně konfrontace se šéfem lágru. Tady Bondarčuk promyšleně hraje na patetickou vlasteneckou notečku. Neupírám Bondarčukovi výjimečný talent, ale mám pocit, že hrál v sovětské kinematografii podobnou roli jako u nás Otakar Vávra. Osud člověka je dobrý, ale v mých očích nikoliv výjimečný. Celkový dojem: 65 %. (31.10.2016)

To, že je film zaměřen na osud jednoho člověka a díky jeho vzpomínání se tak můžeme ponořit do strhujícího a smutného příběhu beru jako velké plus. Bondarčuk co by zajatec v lágru nešel přímo škemrat o jídlo, ta scéna byla malinko jiná. Bondarčuk byl trošku prostořeký a řekl co neměl, proto si ho velitel zavolal, že ho zastřelí a před tím mu dal napít vodky. On zvládl vypít tři plné sklenice aniž by něco zakousl, proto mu velitel dal kus špeku a bochníček tmavého chleba. Uznal, že je to skutečný ruský voják. O ten chleba a špek se pak všichni zajatci na baráku spravedlivě podělili. Je to opravdu nezapomenutelná scéna. Ale takových je v tomto filmu opravdu hodně. Poprvé viděno včera na slovenské televizi s českým dabingem. (02.05.2012)