Willy Kufalt

Tak jsem si vám po dopsání komentáře k akčnímu filmu pustil cosi z novější tvorby dalšího žánru, který mě často docela míjí – fantasy... a ono to vůbec nedopadlo špatně, byť úplně nadšen nejsem a chvíli po skončení mám dojem filmu, který byl často pozoruhodný svou originalitou během sledování, ale současně možná toho ve mně do budoucna moc nezanechá. Terry Gilliam je zvláště po výtvarné stránce velmi kreativním tvůrcem, takže kdyby nic jiného, vstup do tohoto imaginária znamená mj. hledět na přehlídku pouťových, kostýmních i animovaných atrakcí doprovázených humorným záblesky, občas i napínavou akcí a střípky příběhu starého Parnasse. Příběh se zde naštěstí vyvíjí, ač ve spleti prolínání reality s fantazií a velkého důrazu na formu bylo potřeba se déle prodírat panoptikem atrakcí, příhod, výjevů a drobných zastávek, abych si ho vyskládal, vnímal později jistou gradaci a dočkal se i kousku vyvrcholení – a ne vždy mě to Imaginárium svým stylem plně bralo. Zábavnou stránku pro mě vedle režijních nápadů určitě pozvedali aspoň dva herci: Christopher Plummer má naštěstí coby dr. Parnass značný prostor pro suchý humor, doplňovaný i hlubším charakterním herectvím, a Tom Waits vytváří excelentní figurku vskutku galantního ďábla, který svými často nečekanými zjevy dokáže dění vtipně oživit. S partičkou podobně ohozených gangsterů také nebyla nouze o zábavu a celkov Imaginárium Dr. Parnasse u mě vychází jako jeden z těch lepších, vesměs pozitivních zážitků u Gilliamovy tvorby. [70%]

Čistokrevně akční filmy dvakrát nemusím a byl jsem trochu připraven, že tohle dost možná po zhlédnutí zadupu pod černou zem. Nalákalo mě ale novátorské pojetí hraného akčního filmu točeného ve stylu interaktivní videohry, tedy výhradně subjektivní kamerou z pohledu 1. osoby... díky čemuž sledování bylo často adrenalínovým zážitkem, zvláště během rozsáhlých honiček, útěku po zábradlí, šplhání do výšek či seskoků a věřím, že natáčení dalo fyzicky zabrat. Nedojde ani na jednu zrcardlovou scénu, i ty krátké flashbacky z minulosti jsou subjektivně snímané, takže Hardcore Henry je zároveň unikátní tím, že obličej hlavní postavy (kterou údajně ztvárňovalo cca 10 lidí, vesměs kaskadérů, včetně režiséra) ani v jednom záběru filmu neuvidíme! Což je další zajímavý nápad. Sci-fi rámec zde tvoří hlavně pozadí k rozehrané akci, ale přinesl také pár překvapení a posloužil i k funkčnější verzi neznečitelného akčního hrdiny, který i po těžkých zraněních může být regulérně znovu dobíjen či technicky znovu regenerován. Současně filmu nechybí spousta nadhledu, který pak jistou neuvěřitelnost také dokáže omlouvat, figurka hlavního parťáka Jimmyho (Sharlto Copley) včetně spousty vlastních převleků i automatických dvojníků přináší často ta nejvtipnější místa a kdesi za polovinou v jeho laboratoři přijde i muzikálové číslo!! Já to postupně začal brát jako menší parodii a tím snadněji toleroval povrchní zápletku s dějem plným násilí. Těch míst, kde občas probleskl dojem monotónnosti, nebylo moc a skoro bych dal i 4 hvězdičky, kdyby mě to ovšem v posledních minutách již nepřestalo bavit a kdybych lépe pobral závěr. [70%]

Je dost ceněných horrorů, kterým jsem udělil nízké hodnocení – buď mi připadaly nesmírně primitivní a hloupé, nebo ve mně vyvolaly zejména pocit totálního odporu a zhnusení bez dostatečného vyvážení zážitku něčím pozitivním, případě ještě některé na mě působily těžce pseudoartově. Tuto Temnotu bych nezařadil ani do jedné z těch skupin, dokonce ji ani nevnímám jako nějak špatný či nezdařilý film, přesto si nemohu pomoct... jaksi mě minula. Lépe řečeno, do jisté míry a doby mě hodně zaujala atmosférou plynoucí ze svého temného stylu, tajuplnost hluboké noci z toho dýchala, záběry z nočních jízd luxusní, ale vizuál filmu mi po většinu času nesedl. Že se režisér rozhodl použít tmu jako prostředek pro zahalení všech úchylných a vražedných scén, proti tomu nic nemám, jenže tady uprostřed tmy v kombinaci s ruční kamerou neustále využívající neklidné pohyby a samé detaily (v té tmě!) vzniká nejednou i sled několika minut, kde není vidět skoro nic. Ono z toho mála v podobě přízraků, siluet, detailů a obličejů ve stínu, které vidět jsou, sice pořád lze vyvodit, co se v obraze zrovna děje, ale pro případné pohlcení do děje během dvou hodin mi to nevystačilo, navíc nějakou hlubší cestu do duše postav jsem v tom nevnímal. Přeji filmu, že si tady našel své příznivce, kteří ho ocenili v experimentální nebo ryze pocitové rovině, ale na mě tady té temnoty v značně extrémním podání bylo vážně až příliš moc a těch scén (jako z diskotéky), které ho chvilkově zpestřily odlišnou náladou a náznakem barvitějšího děje, poněkud málo. [50%]