Buko

Šel jsem do toho s tím nejnižším možným očekáváním, protože filmy o tom, jak koník někomu změní život a které přitom nepřekračují hranice zoofilní pornografie, jsou mým nepřítelem. Proto mě ze začátku příjemně překvapilo, nakolik je ten film civilně napsaný a zahraný. Stále jsem si ale říkal, jaká je vlastně motivace takovýto příběh natočit. Co koho láká na něčem takovém vůbec dělat? Když se pak začaly otáčet karty a stará paní se začala zvedat na vlastní nohy vedle koníka, který má sice již také svá léta, ale elánu ještě plná kopyta, na onen bezcílný začátek jsem vzpomínal vyloženě s láskou. Přiznám se, že moc těmto českým filmům nedám, takže nejbližší srovnání jsem našel s vyloženě příšernou Teorií tygra, jejíž existence je také důvodem mé větší benevolence vůči právě Bukovi. Oba filmy každopádně stojí na laciných zvířecích metaforách, skrze které se motivuje k druhé míze a oproštění od externích pout znázorněných buď ženami (Teorie) či rodinnými vztahy, reprezentovanými hysterickými ženami (lol, taky tohle). Tenhle proces individualismu a odpojení je nutně vázaný na pozdně kapitalistický rámec utopického pseudo-venkovského prostředí, jak si ho představují a přizpůsobují měšťáci a který by se dal souhrnně pojmenovat jako "středověk s hotspotem". Tráva je zde vždy zelená, stromy obsypané, dřevo nalakované, buchty jsou na stole a pálenka na sedmém schodu. Sebehorší devadesátkové či normalizační filmy lze zpětně rehabilitovat kvůli tomu, že nám v druhém plánu dávají věrohodně nahlédnout do prostředí, výrazu a zvyklostí dané doby (ať už se jedná o Šeptej, Samotáře, Mandragoru, Diskopříběh či Ženu za pultem), současné mainstreamové snímky se ale často odehrávají v nějakém zasněném reklamním meziúdobí, kde se prakticky nikdy neocitneme v nějakém veřejném prostoru a ti lidé jsou naprosto zamčení před okolím. A teď si k nim hledejte cestu.  PS: jen ze zvědavosti by mě zajímalo, proč na plakátu má Issová v ruce vidle, které se za celý film v ničích rukách neobjeví a proč Kubačák má na sobě tričko s psychedelickými vzory, které též na sobě za celý film nenosí (29.12.2022)

Konečně po čase náš film, na který se dalo koukat, bez pocitu trapnosti. Téma je mi velmi blízké, jako by byl ten příběh z mého života. Herecky skvěle obsazené i zvládnuté.  Já jsem tam na ranči mezi zvířaty kdysi dávno získala nové přátele, stejně jako moje vnučka dnes. Dokonce jsme si pořídili koníka. Uvěřitelný, příjemný a překvapivý snímek. (23.12.2023)

Jako 70minutový televizák pro ČT na neděli večer bych to (asi) bral. Jako dvouhodinový celovečerák, který šel normálně do kin, je to od Alice Nellis těžce mimo. Není to ani drama (chybí nosné konflikty), ani komedie (chybí humor a nadhled). Je to jen prosťoučká vyprávěnka o tom, jak starej kůň pomohl stmelit jednu naprosto nezajímavou rodinu. Celé mi to připadá tak strašně banální a přežité, že si skoro říkám, že to od Nellis snad musel být nějaký sofistikovaný záměr, který jsem ale nepochopil. Nuda je to ale každopádně ohromná. 40 % (10.01.2023)

Od Alice Nellis velmi slabý kousek. Nudný až za hrob, ve kterém leží Miroslav Krobot, který v jedné ze dvou závětí koupí své manželce koně Buka, tím se dá do obrátek teplý lidský příběh o ženě, která hledá sama sebe a zbavuje se strachu z života bez manžela a rovná se s tím dosti nevýrazně, bez emocí (nepočítám ty, které tam nepřesvědčivě vkládá hysterická Petra Špalková) a chladně. Chladnost je po týdnu od filmu Slovo opět v kurzu. Celý film je tak pouze buď malebně nastímané cválání koně, zatímco ostatní to pozorují zpoza ohrady anebo podivné mávání kamerou při nepodařených akčních scénách. Tu s instruktorem Rodenem bych nechal zarámovat a odnesl do Muzea nevkusu. Otravným prvkem vloženým do této idyly je srandovní autistka Martha Issová, která si po letošním Úsvitu jen povýšila svůj herecký rejstřík zbytečnosti a otravnosti. Ten největší problém filmu, který paradoxně natočila a napsala ženská režisérka je vlastně hlavně v tom, jak ženy znázorňuje, buď jsou hysterické, protože je opustil manžel, nebo jsou zmatené, neboť už po manželově smrti na něm nejsou závislé a neví co se sebou, případně jsou prostě nevýrazné, případně postižené. Hlavní hrdinka vlastně ale jede to co jí naplánoval její manžel, vlastně jí uzavřel na jejich statku. Posmrtný vliv mužů na ženy je tady sice méně křiklavý, přesto od Alice Nellis dost zabolí. Čekal bych něco takového spíše od Jiřího Vejdělka s Eliškou Balzerovou v hlavní roli. Určitě se musí režisérce nechat, že to natačí alespoň zručně, pokouší se navodit i jakousi lyrickou atmosféru venkova, který se ovšem zase nějak nedokáže rozvinout a je zosobněn jen v hocha a jeho matku, kteří pěstují kozy na sejra. Za mě další celkem trpké zklamání u českého filmu. 30% (10.12.2023)

Mírně cynické, ale především hodně poetické zobrazení způsobu vyrovnání se se ztrátou milované osoby. Škoda, že má Mirek Krobot tak malou roli. Svůj čas před kamerou mu mohl věnovat Cina, i když musím konstatovat, že je zde naštěstí tato tragédie českého filmu celkem málo a dokonce mi vadila jeho přítomnost o poznání méně, než obvykle. Zcela si mě podmanila Anna Cónová. Věřím jí každé gesto, každý nádech, každý pohled. Jarmila bojuje s žalem, ale především o vlastní emancipaci, pere se svými strachy i si užívá nově poznané chuti do života. Jarmila je ženská do nepohody, ženská, kterou znám, nebo bych alespoň ráda znala. (13.03.2023)