Duna: Časť druhá

// Destiny is a bitch na entou umocněno zase jednou neuvěřitelnými obrazy dua Villeneuve & Fraser a ještě doplněno o Zimmerovo burácející score, který když ve druhé půlce v jeden moment dropne, má sílu minimálně tří atomovek. Speciální smeknutí pak patří Austinu Butlerovi, který instantně vytvořil jednoho z nejikoničtějších záporáků, jací se na plátně kdy objevili, všechny jeho scény naprosto famózní. Slabší tempo a nějaká ta zkratkovitost tam sice furt jsou, ale v rámci celku to jsou bezvýznamné výtky, je to prostě náhul :) (27.02.2024)

Hypnotičtější, větší, hlučnější, atmosféričtější. Nejprve jsem si uložil drobný domácí úkol, kdo za jaký kmen kope, protože naposledy jsem se krapet ztrácel. A hned od začátku jsem díky tomu naskočil. Rozjíždí se tu několik linií, ale ve výsledku stejně divák (dobře, já, ať mluvím za sebe) vnímá hlavně ten estetický zážitek výše (…větší, hlučnější…), takže kdykoliv to vypadá na nějaké obrazové a zvukové žraso, v sedačce hned zbystří. Prostě forma nad obsahem. Samotný Paul Atreides se ocitá v řadách Fremenů, už to není žádný vyjukaný klučina, a i když má pořád sotva 60 kilo, získává si respekt i vůdcovské manýry. Stejně jako (zase zatraceně sexy) Zendayu. A ano, jsou tu pochopitelně i malé půtky, náboženská přesvědčení, velké imperiální plány a politikaření, ale strhnou zejména adrenalinové jízdy na červech, průjezdy písečnou krajinou, likvidace mohutných strojů a další bitevní lahůdky. Prostě Denis Villeneuve je filmař, který daleko víc preferuje vyprávění vizuálem. Furt je to ale zatraceně vážné, pokusy o humor obstarává snad jen Javier Bardem, emocí je málo, a srovnávat oslizlého Austina Butlera s Ledgerovým Jokerem je samozřejmě na pohlavek. Villeneuve je furt studený a zahleděný do sebe, ale oproti jedničce se klaním. Stejně jako za zvuk, kameru, výpravu, kostýmy, masky a samozřejmě burácejícího Hanse Zimmera (zdravím pražskou O₂ arenu). (18.03.2024)

Jednička mi přišla lepší, byla dějově sevřenější a v uvozování do fantaskního světa Arrakisu tak nějak poutavější, hloubavější, víc jsem chápal pohnutky jednotlivých postav. A přitom ani tam Denis nezapomínal na obrazové kouzlení – příjezd Leta Atreida a jeho dlouhý let ornithopterou byl tak vizuálně sexy :o) I ta Zimmerova hudba mi v prvním díle přišla zajímavější. Dvojka je v tomhle ohledu vlastně úplně jiná, zejména ve druhé půli dějově rozháraná, ALE …. když na mě Denis vybalil několik ikonických scén, počínaje první jízdou na červu, přes černobílou arénu, až po frontální atak červů, se sedícími fremeny a jejich vlájícími šálami, měl mě zase ve své hrsti. První díl byl potravou pro smysly a mozek, druhý už jenom pro ty smysly, ale víte, já jsem jednoduchý člověk, mě ke štěstí stačí i to, že na mě Villeneuve tahá výborné vizuální nápady jak Houdini králíky z klobouku :o) Jenom ten Zimmer už mi přijde v posledních letech trochu unavený a místo svého typického dunění by neškodilo v jeho případě zase sáhnout po nějakém kompozičním melodickém nápadu. (16.03.2024)

Platí skoro to samé, co při první návštěvě písečné hroudy. Duna je obrovský velkofilm s ohromující vizuální stránkou a strhujícím Chalametem v hlavní roli. Ten bez mrknutí oka překračuje hranice nastavené scénářem, kdy je jeho Paul až do závěrečné třetiny pořád tak trochu ztraceným Pavlíkem a jeho přerod směrem k dějům, které byly přislíbeny, se strhne dost zhurta. Díky němu se tak snáz zapomíná na to, že většina postav (Chani, Irulan a vůbec ostatní benegesseriťanky) je zajímavější než hlavní hrdina a doteď se nedokážu zbavit pocitu, jaká je škoda, když se takhle okouzlující, krutý i složitý svět točí v prvním plánu kolem jednoho zpochybnitelného proroctví. Ale nenechte se zmást. Takhle ohlušující blockbuster je přesně to, po čem se opakovaně volá a kvůli čemu milujeme zvukový virvál, který se má strhnout, když v kině zhasnou světla. (24.04.2024)

Ultimátní audiovizuální zážitek současnosti, který toho v sobě skrývá víc, než se na první dobrou zdá. Spousta lidí označuje Villeneuvovu Dunu jen za "pěkné obrázky". Avšak nebýt precizního scénáře, příběhu a postav, tak ani zdaleka nemiluju tento počin takovým způsobem. Je to ultimátní vizuální vyprávění, kde se šetří slovy, ale každé slovo má o to větší význam. Někteří uvadí menší množství a kratší délku dialogů za negativum, jen protože to nesází na slovní vysvětlování a vyprávění jako běžné filmy. Ovšem pro mě je to teda ultimátní důkaz toho, že Villeneuve rozumí filmové médium na úplně jiný úrovni než všichni okolo. Je neuvěřitelný, kolik toho obsáhl právě s tak málo slovy a jak skvěle umí předat všechny potřebný informace divákovi čistě pomocí kamery, záběrování, hudby, zvuků a barev. Je to génius, který to naservíroval opravdu jedinečný příběh a podívanou. Upřímně je mi líto kohokoliv, kdo to nevidí a nevnímá. Jednoduše ten nervydrásající, jedinečný, kultovní a zásadní příběh se scénářem, je v naproste symbióze, v kompletní nirváně s audiovizuální stránkou celého snímku. Je to zážitek, u kterého chcete být, který si nechcete nechat ujít a který bude dlouhé roky s lidmi po celém světě rezonovat! Je to dle mého zásadní, až generační dílo, jaké tu dlouhé roky nebylo a dlouhé roky nebude. Díky tomu, že samotná předloha nabídla, tak vyzrálý a komplexní počin, tak i tento film je silným příběhem. Příběhem, který je netradiční, který dává najevo, co vše je špatné s tímto světem. Příběhem, který varuje před hrozbami lidstva, když se na rozcestí vydá špatným směrem. Tohle je příběh a film, který dokáže utvářet lepší lidi a lepší svět. (04.03.2024)