Bitva o Alžír

"How to win a battle against terrorism and lose the war of ideas." Něco vám to připomíná? Vězte, že nejde o popis současné situace v některých arabských zemích, ale o zaznamenání pohnuté historie vyhrocených vztahů Francie s Alžírem. Podivné na tom je, že se do toho míchá Ital a ani ne čtyři roky od zobrazených událostí. Nakonec proč ne, třeba bude mít patřičný odstup, který by sotva kdo z francouzských tvůrců získal tak časně, pokud vůbec kdy. Zda ho opravdu nakonec získal není zase až tak podstatné (mnohé však napoví zákaz promítání ve Francii a ohromná vlna kontroverze a diskuze, kterou snímek vyvolal všude ve světě). Podstatné je, že vytvořil parádní rekonstrukční drama natáčené dokumentární formou - pravda, sledujeme události retrospektivně a nikoli v reálném čase, ovšem jinak je naprosto jasné z čeho vychází Greengrassův proslulý styl z Krvavé neděle či Letu 93. Asi není náhoda, že to vzniklo pouhý rok po tom co základy tohoto žánru položil Capote ve své knize Chladnokrevně. Na celkové působivosti má nemalou zásluhu i hudební složka vzešlá ze spolupráce Pontecorva a nikoho menšího než nejlepšího skladatele, samotného Ennia. Bitvu o Alžír se tedy vyplatí vidět v současnosti snad více než kdy jindy. Byla mrazivě aktuální včera a nejinak je tomu i dnes. Brrr. A teď, když mě zamrazilo a řekl jsem si jak je to strašné, se můžu v klidu vrátit k žabomyším půtkám našich politiků, svému šálku studeného Granka a strachu z dnešní návštěvy zubařky. Což je mnohem větší brrr než to první. (18.04.2008)

Zřejmě to bylo zajímavé v době vzniku, kdy alžírská válka byla aktuální, ale dnes je to (alespoň pro mne) film vesrkrze nezajímavý. Boj proti kolonialismu je vyčpělá záležitost a osobní osudy hrdinů z obou stran konfliktu jsou zde podávány tak chladně a suše, že to navozuje atmosféru spíše dokumentu, což je dnes, vzhledem k tomu, co jsem jsem už zmínil, rovněž téměř nuda. (16.06.2012)

Povšechnému hodnocení a popisu se vyhnu. Mám jen dva "dotazy", na které si nedovedu odpovědět. Skutečně to byli Francouzi, kdo vymysleli odpalování náloží na veřejných místech a Arabové se to u nich naučili tak, že to dodnes patří k jejich oblíbených činnostem? Proč se používá tolik druhů mučení, na každého platí neco jiného nebo jde o plezír mučitelů? Pozn.: Ze slolupráce Pontecorva a Morriconeho se traduje několik perliček, nicméně v této době Morricone ještě nepodlehl mozartovskému pokušení. (03.06.2017)

Přiznám se, že jsem před zhlédnutím coby mladší ročník věděl o alžírských nepokojích v 50.–60. letech pramálo a samotného by mě film o rozpoutání terorismu a bouřlivých demonstrací za nezávislost okupované kolonie ani nenapadlo řadit mezi válečné. Dvouhodinová zfilmovaná kronika dnes již historických událostí je strhujícím způsobena vedena po formální i obsahové stránce. Ta syrově černobílá kamera, evokující dokumentární záznam, mě od prvního záběru nemilosrdně vtáhla a uvedla do zvláštně znepokojivého transu mísícího se s fascinací nad osobitým filmařským provedením. Díky takto osobitému provedení v autentických alžírských lokacích s bohatou přítomností arabských herců jsem se dokonce více cítil jako u (severo)afrického filmu, na jaké jsem zvyklý např. z pozdější egyptské produkce, než jako u italského. Dvouhodinová stopáž je slušně naplněná sugestivní akcí a i v případě, že se tempo místy zastaví, uzemní film pro změnu plukovníkovým projevem, jindy zkomplexní pohled na téma s rozhovory pro média. Doslova rozporů plný byl také můj vztah k hlavním bojujícím postavám z řad teroristů v čele s partyzánem Alim: fandil jsem jim v daném stavu ve věci boje se smysluplným národním cílem a jeho dosažení s vidinou vysvobození se z útlaku, na druhé straně ta enormní (často nijak explicitně zobrazená, přesto působivá) řada mrtvých obětí, kterou zejména jejich načasované výbušniny způsobily, ke mě doléhala až s pocitem menší hrůzy a značnému odporu k takto radikálnímu jednání. Ale vlastně nic mi nepřipadalo v tomto filmu stranné, mj. s pozdějším pohledem na zbrojní zásahy, a sám tu nečernobílost vnímám jako jednu z dalších velkých deviz této filmové Bitvy o Alžír. [90%] (12.01.2024)

Velmi přesvědčivý, až skoro dokumentárně zpracovaný film, o vzniku samostatného Alžíru. Na filmu je strašně moc vidět, jak obě strany konfliktu používají stejné argumenty, kterými omlouvají ztráty na životech běžných obyvatel, jak je silná touha po pomstě a jak násilí produkuje zase jen násilí. Dialog se zaměňuje za kladení podmínek a daleko více než o zájmy lidí, jde o zájmy politické a osobní ambice. Je to velmi nelítostný film, který rozhodně stojí za shlédnutí. (20.07.2014)