Antonio Gaudí

Neskutečný dokumentární poklad, nejen tím, že dává nahlédnout, jak vypadala Gaudího architektura v 80.letech velmi zanedbaně oproti dnešku (např. zrezlá zamečničina, zčernalé omítky, vypadaná mozaika, atd.). Především však se jedná o originální a unikátní pohled japonského oka na evropské umění (s maorskými vlivy), a společenské či náboženské reálie na starém kontinentu vůbec. Ukazuje také motivy z katalánské přírody a koloritu obyčejného života, jež byly mistrovou inspirací. Zde platí, že čím víc divák ví nejen o Gaudím, ale také o Japoncích, Španelech, a vzájemných historických vztazích, užije si sledování tím lépe. Anebo se také nechá prostě unášet magickými obrazy a hypnotickou hudbou, bez jakéhokoliv komentáře. Zbývá jen dořešit co k tomu zážitku servírovat - zda kalíšek Sake při pokojové teplotě, nebo sklenku vychlazené Cavy. (19.10.2023)

Antonio Gaudí, nejobdivovanější modernistický architekt. Rok 1984, Sagrada Familia byla zapsána do seznamu kulturního dědictví lidstva UNESCO. Hiroši Tešigahara, multifunkční japonský umělec v údivu nad neobyčejnou krásou křivek a tvarů architektury katalánského modernisty. Isidre Puig Boada, katalánský architekt, sám spolupracující s Gaudím od roku 1914 na stavbě Sagrady Familie a ředitel této stavby od roku 1950. A také Rjú Segawa, kameraman té poetické ódy nadpozemsky ohromujících Gaudího děl. Tešigahara nechává promlouvat tvorbu světoznámého katalánského architekta, a jeho zkušené umělecké oko si nedokáže nepovšimnout Gaudího zdrojů inspirace: v ulicích tak nachází temperament a pestrobarevnost živoucího života, na horách a venkově majestát a zbožnost románského a gotického křesťanství, a také tu samotnou Matku přírody v neopakovatelné rozmanitosti podob. Nezapomíná ani na Eusebi Güellho, Gaudího mecenáše a uskutečňovatele jeho stavebních i sociálních projektů Barcelony. Síla argumentu je podpořena pohybem, který se s organickými tvary laská a souzní s nimi ve výkřicích ohromení, že nemožné se stalo skutkem. Tešigahara rozehrál intimní uměleckou rezonanci! (10.01.2021)

Žiadne odpútavanie oka diváka od nádherných záberov. Len hudba a obraz. A obraz unikátny. Väčšina diel sa nachádza v Barcelone a ak ste ich na vlastné oči videli, dušu vám omýva pocit blaha. O samotnom Gaudím sa takmer nič nedozvieme, ale ak sa rozhodnete pre tento dokument, je takmer zaručené, že si dodatočne o ňom budete chcieť prečítať. A jeho životopis stojí za to. Keď dokončia Sagrada Familiu (vraj v r. 2026), myslím, že to bude presne čas na opätovnú návštevu a oživenie spomienok. Vďaka Gaudímu som kedysi objavila nádheru secesie a začala sa zaujímať aj o ďalších jej predstaviteľov. (23.07.2020)

Dokument o mém oblíbeném architektovi nelze hodnotit jinak. Oceňuji zejména to, že nás autor snímku ušetřil téměř po celou dobu komentářů a nechal nás pouze za zvuků hudby doslova klouzat po jednotlivých dílech. Gaudího stavby žádný komentář nepotřebují... Nebylo by ale vůbec na škodu zmínit všechna jeho díla, i mimo Barcelonu se nachází ještě několik úchvatných staveb. A jak už jsem zmínila v komentáři na film Vicky Christina Barcelona... jedu tam, hned!!!! (09.06.2009)

Kdysi jsem někde četl, že secese měla sice množství vysoce talentovaných tvůrců, ale jen jednoho génia - Gaudího. A po tomto dokumentu tomu věřím. Je to svým způsobem dokument dokonalý, téměř bezeslovný, jen hudbou doprovázený. Žádné informace o osobě tvůrce, jen záběry krajiny, staré architektury a hlavně jeho staveb. Celky, polocelky, detaily, a téměř statická kamera. Pohádkové stavby s barevnými fasádami a s interiéry vykládanými mozaikami, které by mohly být pozadím pro vyprávění z Tisíce a jedné noci. Stavby, které vypadají jako živý organismus, zábradlí jak páteř nějakého pratvora , střecha s hřebenem jak dračí hřbet, bílé interíéry téměř jak znějakého sci-fi příběhu. Kostelíky v rustikálním stylu a nakonec Sagrada Familia, která nevypadá ani jako stavba z kamene, ale jako organický útvar. (13.05.2012)