Sněžné bratrstvo

Knižní předloha nese podtitul „Definitivní popis největšího světového příběhu o přežití“ a slovo „definitivní“ bych použil i ve spojení s filmovým zpracováním tohoto příběhu. Je dobře, že film vznikl ve španělsko-uruguayské koprodukci a Bayona byl pro tuto látku ideálním kandidátem – díky jeho jménu přilepenému k tomuto filmu zároveň i dopředu víte, co lze očekávat. Society of the Snow je kvalitně vysoustružený mrazivý survival, který dokáže strhnout a vyvolat soucit s osudy postav, ke kterým byly životní okolnosti nesmírně kruté. Vrcholnou scénou filmu je precizně natočený pád letadla, jehož intenzita a nepříjemnost dokáže silně pocuchat nervy – to praskání kostí mi zní v uších ještě teď. Následně bych rád vypíchl i sekvenci s lavinami, během kterých se všudypřítomný zmar a beznaděj daly krájet nožem. Příběh přeživších ztroskotaných v srci And je nadčasový a univerzální i díky zásadním otázkám, na které si každý musí odpovědět sám a drtivá většina z nás naštěstí jen hypoteticky. Co je člověk ochoten a schopen udělat pro vlastní přežití? Cokoliv! (10.10.2023)

Původní film na mě ve své době velmi zapůsobil a platí to i pro novou verzi, která je syrovější a díky tomu také intenzivnější. Ne proto, že by byly scény s kanibalismem příliš drsné, ale proto, že se člověk díky skvělým hereckým výkonům dokáže vcítit do toho, co tahle skupina prožila. Jedinou výtku mám k tomu, že některé postavy "splývají", ale jinak opravdu výtečná podívaná. (02.02.2024)

Netflix a J.A.Bayona doručil rekonstrukci známého příběhu o pádu letadla s rugby týmem v roce 1972 a ikdyž Originál Alive je povedený, tak tenhle modernější kabát tomu sluší ještě více. Kdo originál neviděl užije si film ještě více, ale kdo si ho podobně nepamatuje jako já, tak takovéhle oživení není na škodu. Bayona je na katastrofy expert, což dokázal už v Nic nás Nerozdělí a takový pád letadla je tu natočen skvostně. Nepříjemné, realistické a brutální ( to lámání kostí mazec!! scéna, kterou jsem si musel pustit 3x), potěší že i postavy jsou sympatické a divák jim fandí, jelikož ten mráz, pocit hladu a beznaděj se nekompromisně valí i na diváka, což je důležitý element. Trochu jsem doufal, že kanibalismus bude více rozvinut ( doufal, jsem že ukážou nějakou porcovačku ať má Evil radost, ale to už by jsme přecházeli do jiného žánru). Potěší ještě scéna s lavinou a i přes delší stopáž mi film rychle utekl, ikdyž se zde nic výrazného a zábavného neděje. Netflix hned ze startu doručil slušný katastrofický mrazivý Survival, který fanoušky žánru potěší. Ten příběh je tak silný i po letech. 75% (06.01.2024)

Tak tohle jsem si k mému překvapení hodně užila. Moc jsem od toho nečekala a trochu jsem se bála 144 minut, ale nakonec jsem to zvládla na jeden zátah a nemohla jsem se od toho odpoutat. Je to ten typ filmu, který ve vás vzbudí spoustu otázek a pochybností, jestli byste na jejich místě udělali to stejné nebo se zachovali jinak. Je to surové, napínavé a dramatické. Ráda se k tomuhle filmu ještě vrátím. (18.03.2024)

„Pablo byl dobrý chlap. Diego je naprosto nechutný. Pedro je fešák xežrání.“ Tyto věty mohou v kontextu této předělávky filmu Přežít o světově asi nejproslulejší partičce lidožroutů opět nabývat zcela nových a neotřelých významů. Z technického hlediska je to samozřejmě předělávka modernější, exekučně hezčí, jazykově autentičtější, a i kulinářsky mnohem pestřejší a odvážnější. V roce 1993 si američtí kluci po dvouhodinové etické filipice jen ke konci decentně ukrojili podměrečný stejk z trenéra. To tahle skupinka  Hispánců jako poleno je mnohem víc při chuti, všichni žerou, až se jim dělají boule za ušima, ohlodávaj kosti, základní kodexová hamletovská otázka tu místo „Žrát či nežrat?“ zní spíše jestli „Se zelím či se šípkovou omáčkou?“ a kluci dozajista značně gastronomicky odlehčili čilým čilským záchranářům v tahání těžkých pytlů s obětmi havárie. Nasraně druhé bych ale Bajóně napálil tak minimálně třicet minut až do konce zápasu za zdržování! Je nade vši pochybnost prokázáno, že taková kohorta andských ztroskotanců může maximálně tak mrznout, plahočit se po horách, sem tam se odkopávat z laviny nebo si dělat tatarák z lidské svíčkové. Na což vyčerpávajícím způsobem audiovizuálně bohatě stačí řekněme takových sto, maximálně ještě jakž takž prdelfrendly sto dvacet minut i s kecama. Je rovněž zřejmé, že takový průměrný traumatizovaný uruguayský ragbista sedmdesátých let minulého století, byť s kompulzivním pocitem, že má co říct, rozhodně nebyl žádný Emanuel Cunt. Čili navatit to na dvě a půl hodiny doslova úmorným pičoidním blábolením, je dost krutým prohřeškem jak proti divácké trpělivosti, tak proti sysluplné rétorice, a dalo se to dramaticky i obsahově zvládnout mnohem rychleji a chytřeji. A v neposlední řadě velmi rozhořčeně vytýkám Bolševizi, že půlka letadla nebyla teplá, ta druhá ebenově černá a pilot se nejmenoval Milada. Holt si pokrytečtí zmrdi účelovým kurvením reality i historie vyskakují jen na již kulantně vypláchlé anglosráčské a eurodementní stádečko, protože pěkných pár stovek miliónů konzervativních latinských Američanů rušících předplatné by jim udělalo solidní čáru přes rozpočet na to tolik korektní budování komunismu. (14.01.2024)