Tady Havel, slyšíte mě?

Nemohu jinak než dát 100%. Po tom všem politickém humusu, který už několik dlouhých let musíme zažívat, je tento film krásným a osvěžujícím návratem do doby, kterou zřejmě už nikdy více nezažijeme. Fascinující je zde především Havlova upřímnost, ryzost a neskrývaná dětská radost z obyčejných věcí. Životní radost a nadhled člověka, který se rychle blíží ke konci svého života, je si toho vědom a přesto zůstává lidský, přátelský, skromný a nepatetický. P.S.: Nejodpornější, nejfekálnější a totálně ke zblití moment filmu je ten, kdy Havel slaví 75. narozeniny a zjeví se tam Václav Chillské-Pero-Kikina Klaus a svým ukňouraným, mečivým, buzerantským hláskem Havlovi jakože "gratuluje" k narozkám. Doporučuji mít blicí pytlík při ruce. Pane prezidente Havle, chybíte nám! (12.04.2024)

Mám k osobě prezidenta Havla vesměs vztah vřelý, mnohdy mi jeho sofistikované projevy chybí v dnešním veřejném životě. Nemusel jsem, ale chtěl jsem si to takto uvést. Má to totiž i lehký vliv na celkové hodnocení, neboť jsem mu mírně nadsadil. Bohužel nepřijde mi dokument o posledních letech Havlova života jako moc zvládnutý. Bylo vidět, že toho materiálu bylo méně než měl Pavel Koutecký při tom pro mě nejlepším dokumentu o Havlovi Občan Havel a to o dost. Jsou tam nějaké zajímavé momenty jako třeba když se třeba potká Havel s Klausem po letech, ale jsou to spíš jen takové drobné střípky, jinak se tam ta zajímavost hledá špatně. Dá se tam cítím nějaká struktura, i z těch tří natáčených let, kdy stežejním bodem je příprava filmového Odcházení. Bohužel pak už je to jen pozorování Havlova chřadnutí a návštěv lékařů. Objeví se Dalajláma, Albrightová, či na malý okamžik Miloš Forman, kdy spolu s Havlem prohledávají gauč a fotel, jestli tam nezapadla disketa se záběry a modelem Kaplického Blobu a roztomilé rozmlouvání piva od manželky Dagmar. Tam to bylo hezké, ale kraťoučké. Jinak je to spíše drobně nezábavné a i na tak krátkou stopáž jako 85 minut. Nicméně jak říkám, trošku z úcty nedám dvě ale tři, byť by to asi sneslo, ale zavírám očka. 50% (11.04.2024)

V roce 2009, jak je zmíněno ve filmu, řekl Havel tvůrcům, ať zaznamenají poslední roky, skutečné odcházení. Tedy tři poslední roky života muže, který pro naší zemi znamená tak moc. Začátek byl slibný, historické záběry, cesta k vysvobození z té prohnilé žumpy a já se těšil, jak se budu dojímat celý film. Skokem se dostáváme do roku 2009+/- a sledujeme poslední roky pana prezidenta. No a mě to přišlo jako strašně nevyužitá příležitost. Chápu, že tvůrci chtěly asi čistě jen dokumentovat dění, ale to je za mě škoda. Není to moc zajímavé, chvílemi je to až nudné a i těch 85 minut bylo hodně. Doufal jsem ve víc a celkem mě to mrzí. 50%, ale spíš palec dolu. (14.04.2024)

Spoludivák (jehož neznám) to ohodnotil slovy "pražská kavárna" si udělala radost za peníze daňových poplatníků (spoluprodukovala Česká televize). A já s tím souhlasím. Né proto, že bych chtěl snižovat Havlův význam, ale proto, že v dokumentu vystupovali jen Havlovi vlezdoprdelkové a nikoliv důstojní a nestranní komentátoři. Ani sv. Havel nebyl bez viny. (15.04.2024)

Velice laskavý film o laskavém člověku, jehož morální odkaz dalece převyšuje nános zvratků v sekci místních komentářů připomínající stránky CNN Prima NEWS na Facebooku. Film začíná amerikanizovaným a zvonivým étosem přelomu osmdesátých a devadesátých let, které jako kdyby vypadly z vánočních obrázků Sám doma, jenž jednoznačně říká: svět byl už/ještě v pořádku, dobro zvítězilo nad zlem, americké koráby na širokých bulvárech pod mrakodrapy jsou strašně fotogenické, Václave, tobě u nás kdesi za spadlou oponou děkujeme, teď seš star. Nebudu lhát, já tento narativ beru. Brzy se však dostáváme ze "star" do "stár", do zvláštně  něčím vyprázdněné postprezidentské každodennosti, která s sebou ovšem nese ohromný odkaz, který Havel už možná nechce nést. Po roce 2009 se ztrácí před očima. K čemu je život plný přednášek, blesků a autogramů, když si chce člověk číst, jančit s Magorem a Čuňasem a dodělat své umělecké sny? Svět se navíc změnil, posunul, není výmluvnější scény než ta s vysmátým a horko těžko empatickým, no, spíše arogantním gratulantem Klausem. Exprezidentství se změnilo v absurdní drama, o kterém protagonista ví své. Závěr se mění v jímavou tečku - zakopnutí na premiéře a povislé tváře, návštěva Dalajlámy, sbírání četby a nedočtených Respektů, lahváč v kapse (snad o tom Dáša nevěděla!)... já nebrečím, vole, ty brečíš. (15.05.2024)