Skafander a motýľ

Nádherný a hluboce lidský film amerického režiséra a známého postexpresionistického malíře Juliana Schnabela, který pregnantně hledá a vymezuje hranice lidského - to, co nás dělá člověkem, není tělo, nýbrž naše vůle a mysl. Příběh o totálně paralyzovaném člověku (hodně podobný Amenábarově neméně vynikajícímu Hlasu moře), jehož jediným tělesným pohybem je pohyb víčka levého oka, což je také jediný komunikační kanál, který mu v komunikaci s okolním světem zbývá... Schnabel (v němž se nezapře umělecké malířské cítění) spolu s geniálním kameramanem Januszem Kaminskym (jeho kamera je snad největším kladem filmu) začínají v experimentální rovině v podobě First Person pohledu kamery, kterou k mé nemalé úlevě přeci jen po čase opouštějí a nabídnou divákovi klasický vyprávěcí postup s častými retrospektivními vstupy a vrcholně zajímavými fantazijními intermezzy, které z tohoto filmu dělají skutečně neotřelé dílo. Trochu mi vadila občasná doslovná popisnost v metaforické rovině, záběry na člověka uvězněného ve skafandru byly až příliš čitelné, v kontextu názvu filmu jsou ale pochopitelné... Několikrát mne napadlo (možná i díky té koprodukci Francie + USA), že tenhle film je vlastně sémantickým pokračováním Moorovo Sicka - jde o naplnění charitativního rozměru naší nadstandardně bohaté společnosti, která díky svým obrovským zdrojům může a musí uskutečňovat ten ,,luxus" udržovat při životě člověka již téměř klinicky mrtvého, k čemuž neváhá na plný úvazek zaměstnat tým špičkových odborníků - tahle tendence jde vlastně přesně proti premisám kapitalismu, které nejsou se široce sociálním zdravotnickým systémem právě moc kompatibilní (jak na to poukázal třeba právě Moore). Sociální ekonomické a politické modely jsou důležité...a to nejen kvůli tomu, že díky nim mohla vzniknout jak původní literární předloha, tak i tenhle nádherný a bolestně smutný film... Podobné filmy: Hlas moře, Uvnitř tančím, Moje levá noha (07.03.2008)

překvapení od francouzských filmařů, jež jsem nečekala. Výborným způsobem zpracovaný skutečný příběh, který je ve své podstatě tak děsivý, že vlastně nelze jeho tragický konec považovat za tragický, nýbrž vysvobozující. Velmi příjemně mě překvapila kamera, ačkoli vždy dávám ve filmu přednost příběhu, scénáři, Zde si nešlo nevšimnout, jak kamera trefně napomohla divákovi vnímat dění očima hlavního hrdiny. Poselství je jasné a trochu klišé, ale vzhledem k tomu, že tento příběh se opravdu takto stal, nutno jej přijmout a opravdu nad ním zapřemýšlet. Filmařsky skutečně povedený snímek a divák si jasně uvědomí, že i tyto neuvěřitelné věci se stávají, jeden den jsi plný života, zdravý a života si plnými doušky užívající,nebo ho marnící a druhý den se z tebe stane jen monitorující mozek v těle, které neovládáš, necítíš, nemůžeš pohladit vlastní děti a jsi vydán na pospas třeba televizní znělce, když ji někdo zapomene před odchodem z pokoje vypnout. Neskutečné muselo být trpělivé učení nové komunikace, díky níž se nakonec povedlo napsat knihu. Osobně si vůbec nedokážu představit, že bych vydržela donekonečna poslouchat a soustředit se na opakující se abecední řadu. Ale co taky jiného v takové situaci dělat, pokud člověk úplně nerezignuje a chce ještě něco světu sdělit. Pokud chcete, sdělte to raději teď, případně se podívejte na tento film, ať víte, jak obtížné může být říci někomu mám tě rád, když se vám přihodí malér. (11.08.2011)

Velmi dobrý film, který divákovi přiblížil nástrahy života, který nemusí být vždycky tak jednoduchý. Může se stát, že nebudete moc chodit, uvidíte na jedno oko, už nikdy neřeknete jednu souvislou větu, aby vám jiný rozuměl... Vše je to velmi strašidelné a mrazivé a Julianu Schnavelovy se to povedlo vystihnout velmi dobře. Kdyby udržel svou formu, z pohledu oběti, po celý snímek a nikdy by se neodchýlil, jeho práce by byla geniálním dílem a studií života v utrpení uzavřené mysli. On se toho však nedokázal držet, takže druhá půlka filmu už není tak působivá a mrazivě reálná. Škoda, protože herci jsou skvělý a to ani nemluvím o kameře. Chybělo opravdu pramálo, svižnější tempo a definitivní uzavření do světa jednoho muže, a šlo o věčný klenot. Přesto by tento snímek neměl uniknout žádnému milovníkovi francouzského filmu, protože pro mě je to o hodně zajímavější a působivější než například životopis Edith Piaf. (23.07.2008)

Jeden ze 100 nejlepších životopisných filmů - 100 Greatest Biography Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. Celosvětově divácky úspěšný film. Působivé drama o tragédii jménem totální bezmocnost, které se všichni bojíme, ale někteří přesto dožijeme. Tak jako hlavní hrdina novinář Jean-Do, který po mozkové příhodě už ovládá jen jedno oko a jedno oční víčko, k tomu ještě své vzpomínky a svou fantazii. Fascinující a zároveň krutá pravda o ztrátě téměř všeho, o myšlenkách jednoho pacienta v totální péči okolí a o světě vnímaném jeho pohledem, jeho duší motýla. Trailer: http://www.csfd.cz/film/197198-skafandr-a-motyl-scaphandre-et-le-papillon-le/videa/ (17.04.2009)

Námět versus forma. Z filmařského hlediska, hlavně za tu geniální práci s kamerou, bych tomuhle filmu udělil metál. Všechny ostatní vizuální hrátky záleží na tom, jak velké empatie si dokážete k hlavnímu hrdinovi vytvořit. Opravdu nedokážu posoudit, kam kvality tohoto snímku sahají. Jednu chvíli mě uchvacuje Amalricovo minimalistické herectví, které dokáže obyčejné srdceryvné scény povznést na zcela novou úroveň, ale zároveň samoúčelné artistní výlevy na skafandry a motýly na mě působí docela chladným, ne-li zbytečným dojmem. Každopádně zvolený "cynický" úhel pohledu je v tomto žánru docela nevídaný. Za tuhle odlišnost patří Schnabelovi jednoznačné plus. 85% (18.09.2010)