Cesta hlubokým lesem

Za pravdivost, za syrovost, za herecké výkony (Kromě M.Fašunga ...kam vůbec zmizel tento herec-ne herec ?).................. Myslím že ho Skalský obsadil pro tu naivitu oblastního herce............... O tom jak komančové postavili ve vesnicích lidi proti sobě....v zájmu takzvaného vytváření JZD (jede zloděj dědinou)............myslím že dosud se vztahy mezi lidmi na vesnicích z těchto zločinů a křivd nevzpamatovali.............. nechápu, jak mohl takto pravdivý film vzniknout v r.1963.................. 100 % (07.05.2009)

Ten les, kterým vede tahle filmová cesta, ten je opravdu velmi hluboký. Je tu pár silných míst, ale je to velmi temné, ponuré a pomalé, mnoho se za těch 98 minut nestane. Doba, kdy se štěpily charaktery, otec nechápal syna a bratr bratra. Komunisti stačili dojebat státní hospodářství za tři čtyři roky a pak přišly čistky, jelikož se hledali viníci. A toto ovzduší se už ve filmu vznáší, v podobě ostrého sekáče Kačera a poctivého komunisty staré školy Moučky. To jediné bylo možná na filmu zajímavé. 70% (21.06.2018)

No a pak že tu nebyla kontrarevoluce, když si filmaři dovolili točit takovéhle filmy ! Na rok 1963 hodně zajímavá věc. Zjišťuji, že k pozvolným svobdnějším nádechům a kritice režimu docházelo už mnohem dříve než jsem si myslel. Samozřejmě ne na tvrdo, vše je tu jen v náznacích, nicméně i ty se obzvláště tehdy musely rovnat revoluci! Bohužel to ale byli většinou komunisté co v té době kritizovali komunisty. A tak dobrý, odsoudily se kulty Stalina, Klémy, Ruda Slánský, Margolius ad.. se pomalu uznali jako nespravedlivě popravení, ale třeba řada vojáků západního odboje hnila v kriminálech dál. A soudruh to tu chtěl mít stále pod vedením strany... Cesta hlubokým lesem zaujme z mnoha ohledů. Jednak je to kamera, pak zvláštně geniální místy až psychidelická hudba Lišky a nakonec je to herecké obsazení. Hlavní role se zhostil Mojmír Fašung, jehož neherectví skvěle zapadlo do jeho role. Von je hloupej, ale silnej řekli by jste o něm... Skvělý je tu Kačer, který po zaškolení v Praze se vrací do pohraničí konečně zatočit s kulaky a kolektivizovat. Perfektní je sedlák Prachař, to byl vážně úžesný herecký výkon a perfektně ukazuje čím vším si museli drobní sedláci, statkáři atd... projít. ,,Mně to tu vzít nemůžeš, já jsem na svým'' ... To je prostě přesné. Pokud jim bodrý komunista ještě odvedl fešnou dcerku, která se nechala zblbnout, museli otci zůstat oči opravdu jen pro pláč. Film končí na začátku padesátých let, kdy si soudruzi v rámci čistek začali jít po krku a kdy i oni sami poznali co je strach a jakou sílu má ta obluda, kterou do vítězného února vší silou stavěli na nohy často s dobrými úmysly. Doporučuji vidět ! Dávám za 4 schované pytle pšenice. * * * * (05.02.2020)

Samotný námět fungování KSČ v době totality 50. let a rozjíždějící se kolektivizace je i z dnešního pohledu směrem k poznání poválečné historie Československa velmi podnětný, Dietlův scénář se úspěšně snaží o kritický náhled na téma zanechávající ještě v 60. letech bolavé stopy, ale samotné provedení mě z vícera důvodů tolik nenadchlo a zvláště v první polovině snímku příliš nevtáhlo. Širokoúhlá kamera má své fascinující momenty, ale zároveň se na můj vkus až moc vyžívá v ponurém osvětlení až čiré temnotě, kde v nejedné scéně není pořádně vidět postavy, spíše jakési poloviční siluety v šeru, Liškova psychedelická hudba by se sama o sobě spíše hodila do jiného žánru (horroru) a zpracování ve stylu dlouhých ponurých scén s dialogy o Straně či vztazích na pozadí politiky budilo na mě často chladně odtažitý dojem. Nenadcha mě ani většina hereckých výkonů, zvláště hlavní (ne?)herec Mojmír Fašung mě jaksi nepřesvědčil. Až ve druhé polovině se mnou dokázal pohnout silný příběh kolem postavy vytipovaného kulaka v podání Ilji Prachaře a s celkovým gradování děje ve dvou liniích – politické a vztahové/rodinné – na mě i některé další scény zapůsobily, ale po předchozí Černé dynastii (1962) od stejného režiséra je tento Skalského snímek pro mě (i vzhledem k zdejšímu hodnocení) trochu zklamáním. [60%] (06.01.2024)

Na Letné stojí pomník velikánskej, na špagátě mrská se Ruda Slánskej... a příběh z oněch časů, který - jak správně poznamenává Cushing - jindy vzniknout snad ani nemohl, protože o deset let dřív to bylo nemyslitelné, o deset nebo dvacet let později zrovna tak a o třicet a víc let později to už nikoho nezajímalo. Jenže i když můžeme popřít svou minulost, nemůžeme uniknout důsledkům takového jednání. I o tom je tenhle neprávem pozapomenutý snímek, do kterého i to kritizované ne/herectví zavčasu emigrovavšího M. Fašunga padne jak komunismus do pr...opadliště dějin. Ovšem při pohledu na volební výsledky se chce spíš povzdechnout, že jistou rudou kapitolu svých dějin z toho propadliště taháme a každý ví, že kdo se z minulosti nepoučí, je odsouzen si ji zopáknout. A dovolím si pochybovat o tom, že opakovaní je vždy matkou moudrosti, protože někdy je zatraceně tvrdou macechou těch ostatních... (21.10.2012)