Falošný pohyb

Tohle bude hodně sebezpytný komentář. Takové malé nakouknutí do rozháraného nitra Giblmy. Falešný pohyb mi totiž přišel neobyčejně intimní co se týče samozřejmého odhalování vnitřních pochodů postav, které hlavní hrdina na své cestě postupně potkává. Nejtajnější obavy, sny a touhy, potlačené zážitky, které jsou ale bolestně živé. Asi není dobré pouštět si film na splín, existence se totiž zdá být ještě tíživější, prázdnota hmatatelnější. Ve výsledku mi bylo hrozně nepříjemné, že jsem Chybný pohyb neviděla sama, stejně jako Wilhelm totiž nechci, aby mé zmítání někdo viděl. (Ale v pořádku, dva díly cynického Ať jedí koláče, mě z hloubavé nálady zase dostaly.) Tezovitost? Neuvěřitelnost chování postav a násilné spojování dějových linií? Vždyť ono je to přece jedno! (24.02.2012)

Chybné kroky, Zmatené bloudění, nějak tak a já nevím jak ještě by se to mělo překládat, ale ne takhle toporně... Nastassja je k nakousnutí, byť pod jiným jménem (ale se svýma jedničkama!), ani jsem ji nepoznal, jenom mi někoho připomínala, byla tak mladá... Zato Hanna Schygulla se svým unylým projevem a svou protivně slovanskou tváří dokonale iritovala, ostatně jako kdekoli jinde... Možná to tak mělo být... Literárnější film je těžké si představit, byl tam ten Goethe, tj Vilém Meister, a pak ta citovaná díla, Eichendorffův Darmošlap a Flaubertova Výchova... Kdo to dneska ještě čte??!! A scénář psal Handke... Silné momenty, ale jak to začalo šustit papírem (zašmodrchaným ve staré remingtonce -- nebo v consulu?), měl jsem chuť zdrhnout... Ale vytrval jsem, a dobře jsem udělal, ó ano... Vždyť nastojte -- může diváka tenhle film ochudit? NIKDY! Leda znudit, to jo, ale to zas tolik nebolí, facka se mi zahojí... A to by bylo, aby se v hlavní roli leckterý z nás pražských inťošů nepoznal... Což ovšem neubírá na trapnosti, že pan Vogler byl na tu roli trestuhodně STAREJ!!! Vždyť tomu klukovi mělo bejt pod dvacet... (01.01.2009)

Film, kde se nikdo ničemu nediví a divák by taky neměl – podstata sdělení tu leží jinde než ve vnějškové pochopitelnosti, víc než kdekoli jinde u Wenderse se hraje na symboly a vršení emocionálně působících motivů, hlavně těch iritujících (jako je postupné přibližování výstřelů během procházky nad řekou). Mírou sebestřednosti, latentního násilí a nakonec i otevřené agresivity mi to připomnělo tenhle Jakubiskův opus, který mi dodnes leží v žaludku (až tak, že si začínám říkat, že by možná bylo dobré se na něj někdy podívat znovu, jestli náhodou nezměním názor), barvičky jsou jak od Almodóvara, nejasně motivovaný děj a jednání postav si může podat ruku s pozdními lynchovinami, proplétání osudů přicházejících a odcházejících aktérů a vztahová houpačka zas dá vzpomenout na Fitzgeraldovo Něžná je noc, i když se tu cituje z úplně jiných literatur. A celé je to přitom jemné, lidské, nelynchovsky přístupné. Dost netypický kousek mého oblíbeného režiséra, který budu ještě nějakou dobu zpracovávat. (16.03.2012)

Nerad bych tento film hodnotil chybně, neboť jsem nebyl schopen se v určitých pasážích pocitově napojit a jako celek film vstřebat. Ale vzhledem k tomu, že některé pasáže jsou natolik geniální (cesta vlakem, procházka, debata o snu a odchod jedné z postav), ohodnotím film maximálním počtem, aniž bych měl pocit, že dělám falešný pohyb. (10.11.2009)

Wima Wendersa mám jako režiséra rád, zvláště jako specialistu na osobité road movies, ale tady mě vhodil na můj vkus až do příliš velké deprese plné odcizení a existenciální prázdnoty. Časté filozofování postav putujících jen proto, aby putovali a filozofovali, tu občas i navzdory zábleskům hlubších podnětů pro mě vyznívalo jakoby do prázdna. Jakoby se ono odcizení z postav, jejich pustého světa a chladného partnerského vztahu pronášelo i do stylu celého filmu. Dokud mě Wenders vedl tímhle putování skrze vizuál, hudbu a atmosféru dlouhých cest, ať už pěšky nebo jakýmkoliv dopravním prostředkem, dost jsem si lahodil. Jakmile se postavy zastavily, aby začly filozofovat, pronášet vnitřní monology, později i páchat sebevraždy nebo hrozit na hraně zabití, vynáří se ve mě pocit, že ne celkem rozumím tomu, k čemu a s jakým sdělením mě chce Wenders dovést. Ve výsledku zajímavé putování tak prakticky kráčí pro mě směrem k naprosté nicotě. Mimo putovních sekvencí se mi ještě hodně líbila scéna s návštěvou v bytě osamělého továrníka, který mi připadal snad nejzajímavější postavou, tedy dokud... se jednoho dne nepomátl. Zde jsem se s Wendersem příliš nepotkal, přestože mě potěšil mj. obsazením Hanse Christiana Blecha do výrazné role. [60%] (28.04.2023)