Zväčšenina

Slavnou Zvětšeninou Antonioni započal své období anglicky mluvených filmů. Na rozdíl od dvou následujících filmů Zabriskie Point a Povolání: Reportér dosáhla Zvětšenina obrovského úspěchu jak u kritiky, tak i u diváků. Antonioni se na jeden ze svých nejslavnějších filmů připravoval velmi pečlivě. Bezmála třičtvrtě roku žil v Londýně, vnímal jeho pulzující uvolněnou atmosféru poloviny 60. let, aby pak během jarních a letních měsíců roku 1966 natočil na jednu stranu vysoce umělecky stylizovaný, zároveň i atmosfericky přesný obraz swingujícího Londýna, ve kterém se slévaly hlavní kulturní proudy moderního světa. V ústředí celého filmu stojí postava fotografa Thomase, do níž Antonioni vložil snad všechny podstatné rysy tehdejší generace. V Thomasovi se zrcadlí skutečná touha po svobodě uprostřed hluboké životní prázdnoty, touha po útěku z rutiny, ze stereotypu. Antonioni Thomase prezentuje jako neustále těkajícího, společenského, přesto velmi osamoceného, energického mladíka, který v neustálém pohybu jako by charakterizoval prchavost, povrchnost a boj proti tradičním hodnotám. [==] !SPOILER! Příběh filmu není důležitý, spíše divákovi důmyslně zprostředkovává podobenství o stavu tehdejší mladé generace. Fotograf se jednoho dne vydá do zcela opuštěného londýnského parku, kde při focení narazí na milostný pár. Žena (Jane) se však Thomase zalekne, přičemž nejdříve v parku a později i ve fotografově ateliéru požaduje negativ s inkriminovanými snímky. Thomas ženu uspokojí předáním jiného negativu, přičemž ten pravý nechá vyvolat a zjistí, že se vlastně stal svědkem zločinu, vraždy. Podrobnou analýzou veškerých snímků a zvětšováním jednotlivých částí do sebe pomalu začnou zapadat kousky skládačky. V této slavné bezdialogové sekvenci se Antonionimu a kameramanovi Carlovi Di Palmovi podařilo bez jediného slova postupně budovat napětí, přičemž pohyby kamery v podstatě opisovaly pohyby fotografovy hlavy, což značilo způsob jeho uvažování. Při následném nočním pátrání v parku skutečně nalezne mrtvolu muže, kterého tajemná Jane nechala pravděpodobně zastřelit. Neúspěšně se poté Thomas snaží přesvědčit své přátele o skutečném zločinu, jehož byl nechtěným svědkem. Druhého dne ráno se Thomas opět ocitá v parku, jenomže tělo muže je pryč, stejně jako i v ateliéru všechny jeho zvětšené snímky z parku až na jeden jediný, na němž je jen sotva identifikovatelná skvrna. Závěr filmu je stejně prchavý jako onen zločin, Thomas snad poprvé v životě zmítaný obrovskou nejistotou je svědkem „tenisového zápasu“ dvou ze skupiny mimů. Po chvíli je jedním z nich vyzván, aby mu na kurt hodil zpět imaginární míček. Thomas se oddává této iluzi, aby pak v posledním záběru, velkém celku střihem zmizel ze sytě zeleného trávníku. [==] Antonioni jako jeden z hlavních představitelů evropského moderního uměleckého filmu nenabízí ve Zvětšenině odpovědi, pouze velké množství otázek. Vkládá do filmu mnoho skrytých a těžko interpretovatelných významů, přičemž skrze hlavní postavu Thomase jako by chtěl vypovídat především o osamocení a prázdnotě a nejednoznačném určení životních cílů. Ze všeho výše uvedeného můžeme film vnímat dle naratologické koncepce Davida Bordwella jako ukázkový příklad narace uměleckého filmu. Postavy příběhu jsou jen mlhavě načrtnuty, přicházejí náhle a bez jakéhokoli opodstatnění zase odcházejí. Základní zápletka filmu se objevuje až někdy v polovině filmu, přičemž její „rozuzlení“ je spíše určitou metaforou života. Je to, co právě vidíme realita, nebo pouze chvilkový, pomíjivý stav věcí? Stejně tak fotografie – ztrácí zobrazená realita svou „pravdivost“ ihned po stisku spouště fotoaparátu? Právě tyto otázky film vzbuzuje a spolu s Thomasem se na ně divák pokouší, leč marně, nalézt odpověď. (04.03.2012) (menej) (viac)