Lietam v tom

Někteří tvůrci navrhují stáhnout se před nepolevující globální recesí do hlubin pekla (Sam Raimi), jiní do oblak (Jason Reitman). Opakuje se tak rozsáhlá migrace obyvatelstva z konce starověku, jen s tím rozdílem, že stěhování národů probíhá po svislé ose. Bílé límečky se přesouvají do bunkrů v podzemí pro několik vyvolených, jak je známe ze závěru Dr. Divnolásky, anebo ve smyslu post-gotického vertikálního futurismu vetkaného do kreseb Stephana Martiniére a Edwarda Millera houfně migrují do vyšších pater vyhrazených globální buržoazii, kde přečkají, než krize odezní, zatímco uprchlíky, squattery, bezdomovce a taxikáře nechají na pospas osudu v očistci zde na Zemi. Brutální segregace do oddělených zón v obou filmech, Stáhni mě do pekla i Lítám v tom, je o to horší, oč vehementněji se vydávají za terapeutické, rádoby angažované filmy do hospodářské krize. ____ Nicméně... samou radostí mi nad filmem ztvrdly bradavky, to nepopírám, protože muž spěchající k prahu domu své milé a svatební obřad tu nevyhlíží typicky zaláskovaně, ale emotivně a hrozivě tíživě; protože pokud uznáme, že jedním z měřítek režiséra může být kvalita ve vedení herců, pak nominace všech tří na Oscara je u teprve dvaatřicetiletého Reitnama mimořádným výkonem; protože vzájemná komunikace postav, tj. elementárně odlišných světů, tu připomíná boj, kde slova jsou meče a věty dobře vyzbrojené armády; protože se mi zamlouvá Reitmanova snaha prokázat, že úhor pomezí oddělující vážnou a žánrovou kinematografii je nejen třeba, ale také možné obdělat, osít a anektovat; a protože Reitman nešil postavy na míru vytvořenému scénáři, ale vyhlídl si herce a nechal příběhu vyrůst z nich – o rozvedeném Clooneym je dobře známo, že se znovu za žádnou cenu ženit nehodlá (údajně se vsadil s Michel Pfeiffer o £50,000). Slovy absolventa Královské skotské akademie hudby a dramatu, Alana Cumminga, herectví není o tom myslet si, jak se cítí někdo druhý. Herectví je mít z čeho čerpat, ze svých vlastních pocitů. (19.03.2010)

Film, který dokazuje, že lehké poletování kolem nedefinovaného vztahu může být přemýšlivější a lidštější, než utrápené hloubání ve dnech štěstí a neštěstí. "Lehkost" zde totiž neznamená "povrchnost", naopak film skrze jemnou satiru a všední feeling poodkrývá hluboké, ale "bezbolestné" zamyšlení se nad životem v jeho nejvyzrálejší podobě... Nad tím, co pro člověka práce, sny a vztahy skutečně znamenají, nad tím, jestli je správné jedno obětovat pro druhé, popř. jak daleko zajít pro získání těchto hodnot. Zvláštní je, že jakkoliv bizarní a netradiční Ryanův způsob života je, jeho (filmová) postava působí jako nefalšovaný člověk, přičemž zároveň funguje i jako symbolika polemizování o člověku... Tento scénář se skutečně povedl a decentní Reitmanovo vedení spolu s excelujícími herci mu dodává punc prvotřídnosti. 9/10 (07.01.2010)

Vyhřátá postel je lepší, než studená a studená je občas lepší, než vyhřátá za každou cenu. A pak tam bylo něco o té rodinné posteli. Někdo musí nalítat míle s kovbojským veteránem, někdo nejdřív natočit film o těhotné teenagerce, ale oba na to nakonec přijdou. Sentimentem to může smrdět sebevíc, ale víc obhajob pravých hodnot už se do jednoho filmu vejde jen těžko. (05.01.2010)

Když zněly ódy na Juno, stál jsem mlčky vzadu. Při chvalozpěvech na létání ale musím být slyšet hned v prvních řadách. Clooney po pěkných pár letech předvádí svou nejpřirozenější stránku, Reitmanův scénář povznáší pojem "životní pravda" a onen zrádně realistický konec mi pořád nějak nedá spát. Vůbec celkový dojem zabírá tak komplexně, že prskat nemůže ani jedna strana. Lidumilové s příjemným každodenním pocitem vyhřátého domova si přijdou na své stejně jako chroničtí cestovatelé, kteří třeba znejistí v tom, jestli by vážně nemělo cenu se někam začít vracet. Klidná, inteligentně-hřejivá jistota. (28.02.2010)

Patrně nejlepší Reitman, který se ale opět bojí radikálněji se přiklonit na jednu ze stran, a parkuje tak v bezpečném a nekonfliktním středu. To se dá vykládat buď jako přesvědčivé zobrazení reality (se všemi plusy i mínusy), nebo jako opatrnické přitakání statu quo. Záleží na vás a vašem úhlu pohledu. Faktem je, že manželství tu ve finále není malováno jako ten nejideálnější způsob života; spíše jako menší zlo v porovnání se samotou. Opakované promluvy anonymních hlav (propuštěných) na téma "ještě že mám rodinu, která mě podrží" ale z této myšlenky (nechtěně?) dělají jen další z frází, podobající se té o lidech, kteří změnili svět právě díky tomu, že se někdy předtím octli na dlažbě. Je to škoda, protože Reitman si vybírá poměrně kontroverzní témata, ale točí o nich takové hezké příběhy, ke kterým jako podkres hrají pořád ty samé, až příliš pohodové drnkačky. (27.01.2010)