Klub bitkárov

Klub rváčů považuji za dosavadní režijní vrchol tvorby Davida Finchera. Film natočený podle literární předlohy obtížně zařaditelného amerického spisovatele Palahniuka si za stěžejní téma vybral násilí. Jsou snímky, které mají status kultu, a jsou takové, které si ho opravdu zaslouží. To jsou filmy, o kterých se dá dlouhé hodiny diskutovat, které dokáží provokovat a ke kterým je možné se stále vracet. Dokonale propracovaný scénář Klubu rváčů a Fincherovo režijní mistrovství pomohly na svět snímku, který je možné vidět podruhé i potřetí, a dokonce je možné tvrdit, že se znalostí pointy a filmového děje se opětovné sledování stává zajímavějším. Ve filmu se objeví řada bizardních situací, hlášek i šílených lidských typů, které by byly ozdobou jakékoli psychiatrické kliniky. V případě Heleny Bonham Carter se objeví i osudová žena, se kterou by se podstatná část mužského publika zapletla i za cenu vstupu do klubu. Fincherův snímek nenabízí žádná řešení a je těžké, v podstatě vyloučené, zhodnotit, z jakých vychází politických pozic. Může si ho přivlastnit anarchista stejně jako bytostný autoritář. Intelektuál ho může považovat za krutou obžalobu násilí, stejně jako jeho nekritickou oslavu. Kdo chce, může se jenom bavit nad životním příběhem jednoho chronického nespavce a jeho kumpánů. Kdo chce, může najít inspiraci pro výrobu výbušnin a spásu světa. V každém případě čas strávený nad tímhle snímkem není ztracený. Celkový dojem: 95 %. Výborné herecké obsazení, kde exceluje především Edward Norton, pro kterého musela být role mimořádně psychicky i fyzicky náročná. Slušný rozpočet, který umožnil Fincherovi pohrát si s řadou scén a trikově je obohatit, takže divák může během několika sekund vidět, jak se s pohybem kamery prázdný byt zaplňuje spoustou konzumních zbytečností, starý opuštěný dům se proměňuje v teroristickou základnu - a podobných záběrů Klub rváčů nabízí celou řadu. Po všech stránkách zajímavý film, který je obtížné zaškatulkovat, který se může a taky nemusí líbit, ale ke kterému je těžké zůstat lhostejný... (24.01.2008)

Šialenosť a psycharčinu najväčšieho rangu nám naservíroval môj obľúbený Fincher a musím povedať, že tento film bol u mňa prvýkrát veľmi ťažko stráviteľný a vôbec, celkovú podstatu som pochopil až na druhý krát. Ono mi to najprv trochu svojim smerom pripomínalo Lyncha a spolu so záverom sa to aj potvrdilo. Na svoje si v tomto filme preto prídu uznávači azda všetkých žánrov. Pitt sa prekonal, Norton mu počas celého filmu nasadzoval latku a páni potvrdili svoje kvality. Ale kto ma veľmi prekvapil, bol Meat Loaf. 90%. (06.08.2006)

Psychicky hodně náročný (jako u Finchera vždycky), tentokrát ale tak nějak "jiný" film. Sedm, Hra i Vetřelec 3 byly taky ujeté, ale určitě byly lehčeji stravitelné. Tohle je na můj vkus silné kafe a kdyby na konci nečekalo ono překvapení, asi by ten film ode mě nedostal ani 3 hvězdičky. Ale jinak musím uznat, že Pitt a Norton jsou opravdu skvělí. (06.08.2002)

Naprosto odzbrojující příběh, začínající jako malá revolta osobnosti, jež nemůže usnout a končící jako revolta celé společnosti, která se potřebuje probudit. Ba co příběh, tohle není jen cool blbinka, tohle je vizitka postpoderní generace, tenhle film nás svým způsobem definuje, tohle dílo můžeme zvednout nad hlavy a pak si s ním navzájem vymlátit zuby. Klub rváčů zvedne ze židle nejen inspirativním dějem, ale i dokonalou filmařskou prací. Genialita! 10/10 (07.12.2007)

Nejde o stejně smělou anarchii, jakou je vlepování pornografických políček do dětských filmů, ale přesto se mi líbí, jak Fincher pod záštitou velkého studia a s použitím reklamní estetiky nachcal líbivému světu komerce do tváře. Klub rváčů je vším možným, jenom ne filmem příjemným a uživatelsky přístupným. Alespoň na imaginární rovině nás vystavuje stejnému nepohodlí, do jakého je ze svého zaprdněného konformismu vtažen Jack. Realita Klubu rváčů je realitou nadopovanou steroidy. Intenzita některých scén se přenáší z předkamerového prostoru na samotný filmový aparát (obraz třesoucí se, jako kdyby chtěl filmový pás vyskočit z kamery). Nepřirozené CGI kamerové průlety od mikrodetailu k polocelku na jeden zátah vyvolávají pocit nevolnosti, okatě předváděná (a přesto jen zdánlivá) kontrola vypravěče nad příběhem ztěžuje naše skládání soudržné zápletky, neboť od hlavní linie je neustále někam odskakováno, případně se velké časové úseky přeskakují. Forma filmu se podobá životnímu postoji protagonisty – destrukce, nikoli konstrukce. Poselství Klubu rváčů už sice dnes, kdy se nihilismus a ironický odstup společnosti posunul o kus dál, nerezonuje tak silně jako na přelomu tisíciletí, ale otázky, které kniha a film kladou – například co v postmoderním světě zanikajících tradičních hodnot znamená být mužem (neboť nerovný zápas protagonista ve skutečnosti nevede se společností, ale se svým hypermaskulinním já) – mají stále dostačující relevanci. Za originální lze z hlediska gender studies považovat především fakt, že moc rváčů není reprezentována penězi, majetkem či politickým vlivem, ale jejich vlastními a zranitelnými těly, která s celým svým životem dávají všanc. Tělesnost je tak zbavena svých tradičních sexuálních a převážně feminních konotací. V ohrožení jsou muži, resp. samotný koncept maskulinity. 85% Zajímavé komentáře: kiddo, choze, RAPIDUS, Triple H, Olivier, ANTI-frog, Tatannka (06.05.2005)