Polnoc v Paríži

Je vidět, že Woody Allen je stále v plné síle a představil divákům svůj další "Allenovský" kousek, který ve Vás vzbudí nezměrnou touhu ocitnout se v dávných "Zlatých časech", kde mobily a Internet byly sci-fi a svět se nacházel v době, kdy nebyl ještě tak hektický a uspěchaný, a lidé v něm nebyli tak arogantní, bezohlední a materialisticky založení. Neměli nic z těch věcí, které nás dnes obklopují ze všech stran, ale jistě byli v mnohém šťastnější a klidnější, než člověk v dnešní době, kde vše záleží jen na penězích, výkonu a technice. Jednotlivec se v té velké mašinérii ztrácí a záleží jen na tom, co může dát, prodat, ne co představuje. Tehdy to byla doba pokroku, vynalézavosti, talentu, touze se zdokonalovat. A teď? Vše se jen kopíruje, na kvalitě ani talentu už mnohdy nezáleží tolik, jako na samotné slávě, vede pásová výroba všeho a člověk je jen otrokem moderní doby, která z něj často vytváří jen pracovní nástroj na splnění svých vlastních, vyšších zájmů. Všechny tyto dojmy ve mně dokázal Woody vzbudit. Dokázal do Půlnoci v Paříži vložit jakési poselství a zpracovat ho. Na každém je, jak silně jej bude vnímat. Okouzlující dílo, ve kterém mi snad vůbec poprvé byla Rachel McAdams nesympatická, protože její postava byla tak trochu "kráva" a Owen Wilson byl pro mě zase příjemně snesitelný. Nechala jsem se unášet dobovou nostalgií a výskytem postav, které utvářely dějiny umění. Tom Hiddleston jako Francis Scott Fitzgerald, Corey Stoll jako Ernest Hemingway, Adrien Brody coby "šokující Španěl" Salvador Dalí (když jsem poprvé spatřila ten jeho mocný knír, hned mě napadlo, jestli to nebude náhodou Dalí, a vida:) společně s Luisem Buñuelem a Kathy Bates coby Gertruda Steinová. Taky bych si přála, aby se pro mě vždycky o půlnoci zastavilo parádní retro autíčko a odvezlo mě pryč do jiné doby:) (17.11.2013)

Nerad to dělám filmu s atmosférou tak příjemnou, že by se nedala krájet, ale našli byste v ní zajíčka azuritka. Bohužel, mě celý to panoptikum slavných jmen uměleckého světa až moc připomínalo naše cimrmanovské ať nespadneš, Křižíku, Dvořáku, už doma z Nového Yorku, doktore Holube, pojedete letos zase do Afriky a to byl Kubelíkovic kluk. Možná je to vyznání lásky Paříži, ale všichni ti literáti, malíři i mazalové, kritici i muzikanti období 20. let i secese, na můj vkus to bylo spíš zoo než živelný prostředí. Chápu, že to je to, jak se Gilovi vulgo Allenovi osobně jeví genius loci, a v závěru Gil vlastně sám říká něco ve smyslu, že vždycky hledíme k tomu minulýmu jinak, když v tom skutečně nežijeme, a že stejně se zas budou z budoucna dívat na nás, ale právě proto že je to osobní pohled, já jsem z něho celkem logicky vyřazenej. Jak jsem řekl, je to moc příjemnej film na dobrou náladu, těch pár vztahovejch narážek mezi snílkem Gilem a plochou-ehm Inez (a Adrianou) je dobrejch, ale jinak mi tam chyběl život. (04.12.2011)

Zvláštně milý film, který Woodyho Allena příliš nepřipomíná. Nejenže na mě nedýchla jistě okouzlující atmosféra noční (nejlépe za deště) Paříže, ale ani mistrovy dialogy nejsou nikterak lákavé. Allen prostě zkusil něco trochu jiného (fantaskní nápad o výletě jednoho spisovatele je plný odkazů na exkluzivní společnost slavných umělců) a bohužel, docela mě to minulo. I když mu to stále neuvěřitelně pálí, tak spojení dvou světů se nijak zajímavě (až na pár nápadů) nevyvíjí, hlavní hrdina je až příliš duševně nevyzrálý a mnou milovaný tvůrce na rovině situační komiky kupodivu selhává.. (26.11.2011)

"Minulost není mrtvá. Vlastně to ani není minulost." Také si dovedu představit dobu minulou, ve které bych chtěl žít raději, ale pouze za předpokladu, že by mi někdo tajně dodával zemní plyn do mého plynového kotle, Natural 95 do nádrže mého vozu a internet do mého počítače. Na rozdíl od Gila si však myslím, že na chození v dešti není nic zábavného a nabídku na box s Hemingwayem o titul nejlepšího spisovatele bych si rozhodně nenechal ujít. Jinak však Gilovi rozumím a to společné potloukání po Paříži v různých časových obdobích jsem si rozhodně užil. Přesto Paříž nehodlám navštívit, neboť mám jisté podezření na to, že kolega verbal má pravdu a místo nejpoetičtějšího místa na světě bych poznal i tu méně hygienickou tvář města. (31.03.2014)

Mám tu hned několik poděkování. Nejprve bych rád poděkoval za změnu jízdního řádu autobusů, nově přidaný spoj o půl jedenácté večer se mi bude při návratech z kina moc hodit. Dále děkuji topičovi kina Sokol, že využil nedávné vichřice a dotáhl do kotelny kus poctivého dříví, pročež jsem mohl snad poprvé v litomyšlském miniplexu odložit svršek. Nu a konečně; děkuji slovutnému Woodymu Allenovi za další mistrovský tah. Nejprve mě příjemně naladil nádhernou skladbou, posléze uspal v domnění, že půjde o další konverzační exhibici, a poté mě nenápadně vtáhl do děje tak, že na konci jsem s Owenem i dýchal. Mistr mi opět předal hlubokou a moudrou myšlenku, vysvětlil mi, proč je většina lidí ustavičně s něčím nespokojena. Znovu mi dokázal, jak pravdivé jsou teorie, že na světě je až příliš mnoho lidí, než abychom se křečovitě chopili prvního, kdo nám překříží cestu, a nemohli už nikdy víc pátrat po té pravé duši. A především mi Woody ukázal, že nezáleží na tom, odkud přicházíme, kam jdeme nebo co máme na sobě. Vždyť Owen si vystačil s jedním jediným oblekem. Záleží na tom, jak otevřenou hlavu v daný okamžik máme a na kolik jsme přitom sami sebou. Přeji každému, ať prožije stejnou půlnoc, jako Gil. Byť by to nemělo být v Paříži... (13.12.2011)