Deň, ktorý neumrie

Debilných partizánskych filmov sa natočilo viac než dosť, tento nevyčnieva z radu. Za hodinu tu padlo asi viac výstrelov než v celej druhej svetovej vojne a keď stíchol hluk guliek, mnoho divákov si mohlo myslieť, že sú v nejakej jazykovej škole. Vo filme sa okrem slovenčiny hovorí aj poľsky, rusky a nemecky. Ťažké sústo aj na skúseného polyglota. (27.09.2018)

Tenhle snímek má krásný národní patos, ne přemrštěný, ne nacionální, ale takový, u nějž válečná generace mohla uronit nejednu slzu. Ženské oko zajisté potěší přehlídka krásných chlapů Československa, ničí ucho nepotěší přehršel němčiny a to ještě bez titulků. Ruštiny je mnohem méně, samozřejmě také bez překladu. Ale poslední slova snímku ho ani nepotřebují: "Не плачь папа, твой сын живет, герои не умирают.". (01.09.2013)

Ivan Bukovčan patří k výrazným osobnostem slovenské původní dramatické tvorby sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Nesnadné téma Slovenského národního povstání, které je v zemi našich východních sousedů vnímáno stále jako rozporuplné (mj. i s ohledem na genezi slovenské státnosti), pojednal v rámci tehdejších okolností s relativním úspěchem (do úvahy je nutné vzít tehdejší cenzuru). Snaha postihnout slovenské národní hnutí neschematickým pohledem narážela na neprůstřelnou tezi o vedoucí úloze KSČ (KSS). Charakteristiky hlavních postav oscilují případ od případu se značně proměnlivým zdarem mezi ideologickým schématem a slušnou mírou zvládnutého zachycení jejich duševního světa. Mnoho herců, i ti nejlepší, často nemělo co hrát. Výsledný pohled i zásluhou monumentálního závěru však nevyznívá nejhůř (viz např. obdobnou, mnohem spornější italskou BITVU U EL ALAMEINU). Představa, že dnes zejména ve slovenských podmínkách by bylo možné natočit srovnatelným způsobem obdobné dílo, je iluzorní. A tak se naši slovenští přátelé patrně ještě dlouho budou musit spokojit s úrovní a výkladem děl, jejichž dokonalost bohužel zůstáva a zůstane přinejmenším spornou. (20.04.2008)

Každý má toho svojho Nemca. Treba pochopiť, že toto nie je osobná vojna. Deň, ktorý neumrie, mohol byť osobnou psychologickou drámou, mohol byť klasickým revenge flákom. Keď Štefan Kvietik hovorí, že musí toho svojho Nemca zabiť, ide z neho strach ako z Charlesa Bronsona. Nakoniec je to ale spektakulárny vojnový akčný veľkofilm. Čo je myslím nakoniec aj dobre. Keď už je tých fráz veľa, tak vždy nastúpi ratata a treba uznať, že je sa teda na čo pozerať. Ono pri akčných filmoch až tak tá schematickosť nevadí, takže si viac zapamätáte tanky, samopaly a všadeprítomný rachot, ako napríklad dievča, ktoré je ochotné obetovať svoj život za to, že namiesto bandita povie partyzán. Len tá netitulkovaná nemčina vám už po tých mnohých našich vojnových filmoch začne pripadať ako zámerný žart režisérov na divákov, ktorí nemecky nevedia. (31.08.2014)

Na naše pomery až nečakane akčná vojnová dráma, v ktorej príbeh akosi stojí v úzadí a pancierový vlak, ktorému bol film venovaný, tiež nedostáva veľa priestoru. Je to zaujímavé, pretože takmer všetky slovenské vojnové drámy boli stavané presne naopak. Nikdy nebol problém s príbehom, ale práve s akčnými scénami, ktoré sme nevedeli robiť alebo im neprikladali veľkú dôležitosť a nevenovali im ani zďaleka toľko priestoru aký akcia dostala tu. Štefan Kvietik je naozaj presvedčivý a najviac drží film pokope jeho posadnutosť nájsť toho svojho Nemca, ktorého hraje Brzobohatý..."Kašlem ti na Hitlera, ja chcem toho Nemca!" Je to hlavne ich zásluha, že film ako tak funguje, pretože aj keď akcia zaberie takmer polovicu filmu,povedzme si pravdu- "vojak Ryan to nie je"...60% (06.09.2011)