12 křesel

Při hodnocení tohoto filmu je nutné mít na mysli ještě více dobu a její kontext, které provázely jeho zrod. Teprve potom je možné přihlížet k tehdy netradičnímu koprodukčnímu česko-polskému propojení a k hodnocení tandemu Burian-Dymsza. Zdá se mi, že přenesení do polských reálií bylo šťastné právě tak jako Burianovo napojení na rozporuplnou osobnost polské kabaretní múzy. Skutečnost, že film se se svou poetikou snad nejvíce blíží dobovým americkým vzorům končícího "zlatého věku grotesky" i špičkovým filmům OSVOBOZENÝCH, režírovaných rovněž Fričem, činí KŘESLA historicky mimořádně zajímavá a přínosná. Některé nedostatky, více či méně právem vytýkané mými předkomentátory na tomto fóru, se jeví ve světle této souvislosti a zejména celkové úrovně burianovské filmografie jako pominutelné a překlenutelné. Burianův výkon tak i v tomto případě naznačuje skutečné možnosti tohoto mimořádně nadaného dramatického umělce, které dalekosáhle přesahují někdy až příliš lidovou produkci stále nepřekonaného "krále komiků". (14.02.2010)

Pokud jde o Vlastu Buriana, musím (možná trochu s ostudou) napsat, že jsem o něm více četl (např. v různých hereckých pamětích) a taky zhledal o něm pár dokumentů, než viděl celé filmy s ním. Jeho osobnost v dějinách filmové tvorby i humoru jako takového je bezpochyby zajímavá, jen si většinou nenajdu tu správnou chuť na filmový humor starý 80 – 90 let nebo mi to prostě během sledování nesedne. Dvanáct křesel se mi líbilo! První minuty rozpačité, postupně se to krásně rozběhlo na zábavnou komedii. Film byl primárně určen pro polské publikum a vidět i naprosto odlišné vyznění filmu včetně Burianovy pozice v něm. Zatímco většina českých (i německých) filmů s Burianem se zakladala především na jeho výstupech (a nějaký ten Plachta nebo Marvan ve dvojici pouze přihrával), zde je Burian pro polský film zahraničním hostem a vystupuje vedle rovnocenného polského kolegy. Zcela odlišně laděný humor a odlišné konání postav se stejným cílem se potkává v řadě komických situací, vycházejících ze žánru němých filmových grotesek. Podívaná o honbě za ztracenou částí dědictví je to skutečně vtipná a zajímavá, včetně "exotické" scénky z polského přístavu při moři. (70%) (30.04.2018)

Unikátní kousek, který je zajímavý hned z několika důvodů. Jde vůbec o první filmové zpracování humoristického románu Ilfa a Petrova (zároveň šlo o jejich první společnou knihu) I když jde spíše o volnou inspiraci, přenesení do nového prostředí a přistřižení na míru filmových protagonistů se zdařilo. Vasta Burián zde dostal poprvé parťáka sobě rovného a poprvé vytrořil s někým komickou dvojici přopomínající Laurela a Hardyho. Vznikla ozvučná groteska s převládajícími prvky němých veseloher. Když odhlédneme od zhoršené technické kvality, nabízí Dvanáct křesel příjemné pobavení s pohledy předválečné (ještě nevybombardované) Varšavy. (01.11.2015)

Milá komedie, další z těch se skvělým ba až geniálním panem Burianem... Kterak na dědictví si obyčejný "slušný a počestný" holič z Čech v Polsku přišel a jaké trampoty a lapálije mu to způsobilo. :-)) Když zkousnete ten šílený kouskovaný osmiminutový úvod, pak Vám bude hezky smíchy u srdce ze zbytku filmu. PS: Toho střihače bych nejraději... (01.08.2011)

Po letmém nahlédnutí na pár informací o autorech předlohy, Iljy Ilfa a Jevgenije Petrova, mi srdce lehce poskočilo radostí. Ranný Burianův film, že by si vzal za vzor dílo, které v sobě pod humornou slupkou skrývá nějakou závažnější a ne dvakrát příjemnou myšlenku (jak, mimo jiné, píše Šandík)? Jiný letmý pohled, sice ten na zdejší hodnocení, však zase usadil srdce na původní místo a ono už tam zůstalo. Ostatky předlohy na sebe vzaly podobu jednoduché taškařice vyprávějící o tom, čeho všeho je schopen člověk omámený vidinou bohatství. Ony skutky však mají, až na dvě vzácné a kvalitativně lepší scény, podobu pouhého rádobyvtipného pobíhání na místa, kde by se ono kýžené bohatství mělo nacházet. Tou první scénou je Burianovo opuštění fungující živnosti ve stylu: "Teď jsem bohatý a po mě potopa," tou druhou pak úplný závěr. Tyto scény však kvalitativně vyčnívají pouze v rámci zbytku filmu, v jiných snímcích by nejspíše i ony zapadly. Dovolím si nyní od uživatele Barta vypůjčit slovo "nesourodá", které zmiňuje v souvislosti s ústřední dvojicí a rozhodně se v tom nemýlí. Burianovo herectví dobře známe, věnujme se tedy Dymszovy. Nechci tvrdit, že jeho herecké schopnosti zaostávají míle za Burianem, tak je tomu myslím jen (anebo hlavně) v ozvučených scénách. V těch němých je znát, že Dymsza má zřejmě zkušenosti s groteskou. Je spíše mimem, než "zvukohercem", což, myslím si, čiší už ze zdejší galerie. Nesourodá však zřejmě nebyla jen dvojice herecká, ale i režisérská. Jedna její část nejspíš tlačila film k němé grotesce, druhá (a hádám, že to byl Frič) ke zvuku. Není divu, že film je potom takový bastard. No, a když už jsem se tak rozepsal, za zmínku mi stojí ještě scéna první, z poloautomatizované rychloholírny. Nepřipomíná nápadně Chaplinovu Moderní dobu? Mně tedy moc - ovšem i ona může sloužit za příklad destrukce původní myšlenky. V Moderní době lze vidět varování před odlištěním v přetechnizované společnosti, která je hnána pouze touhou po efektivitě, ve Dvanácti křeslech jde jen o takovou vycpávací legrácku. Silná *. (07.01.2009)