Jánošík

Upraveno v květnu 2020. Jánošík, film Martina Friče na základně divadelní hry Jiřího Mahena a za vydatného přispění sil i úsilí pro zdařilé adaptování sběratele lidových tradic Karla Plicky a divadelního písničkáře Karla Hašlera, je romantismus ve službách slovenského obrození jako výraz slovenského národního odporu proti maďarskému útlaku. Ta romantizovaná podoba obrozenecké legendy se opírá o slovenské folklórní tradice se zpěvy a tanci. Slovenská národní hrdost se vnořila do role kavalírského bojovníka za práva utlačované chudiny, proto musí být surovost u důsledného vyžadování poddanské povinnosti po zásluze potrestána s nezbytnou stopou hrdinského patosu a vizáží poetické ódy. Není třeba dráždit rozpory se skutečností, velkolepé legendy o ozbrojené revoltě proti establishmentu mívají povětšinou u veřejnosti kladnou odezvu. Filmové zpracování se nechává osvěžovat slovenskou folklórní slovesností, do boje táhne v poetických šicích obrazových kompozic a v pevném odhodlání opěvuje romantický půvab lidové rebelie a smrti. Slovenský lidový hrdina získal vznešený rytmus hrdinské balady. Oslavovanou národní hrdostí je Juraj Jánošík (pozoruhodný Paľo Bielik), slavný zbojník, mordýř a zloděj. Slovenské obrození potřebovalo pádný argument, jednotící symbol, tak povstal jeden z prvních bojovníků za lidská práva, a neváhá nastavovat vlastní kůži ve jménu vyšší spravedlnosti a humanismu. Důležitou postavou je Šándor Révay (zajímavý Andrej Bagar), pán terchovských vesnických poddaných. Ta přímá, a také ostrá konfrontace s intimní motivací i zásadním niterným dopadem je na samém počátku spravedlivého lidového odboje proti kruté zlovůli moci. Hlavní ženskou postavou je Anka (příjemná Zlata Hajdúková), Jánošíkova milá, odolávající zatrvzele vrchnostenskému nátlaku ke zradě. Legenda potřebuje i tu soukromou část. Z dalších rolí: při slavnosti loupežníky uličnicky doběhnutý Andrej Mariássi, hrabě Markušovský (Theodor Pištěk), právně zásadový Jánošíkův soudce (Ján Borodáč), nešťastná hospodská servírka Zuzka (Elena Hálková), nedočkavý dětský člen Jánošíkovy loupežnické bandy Janíčko (Filip Dávidík), další z těch vystrašených urozených pánů oblasti, hrabě Béla Révay (Alois Peterka), osudová hostinská a bába zrádkyně (Roza Schlesingerová), či spolubojovníci pod vedením statečného Jánošíka (Rudolf Bachlet, Mirko Eliáš, Martin Hollý st., Jan W. Speerger, Ladislav Herbert Struna, Jan Sviták, Jindřich Plachta a další). Jánošík Martina Friče je filmovým modulem holdu romantické poezie ušlechtilých ideálů lidskosti jako výraz obrození národního ducha uvědomění. Ten folkloristický ráz prostředí vlasteneckou sounáležitost prohlubuje. Pozoruhodné filmové zpracování národopisných znalostí a lidové legendy! (29.06.2010)

Máloco mi před očima proběhlo takovým fofrem jako tento film. Velmi mu prospělo omezení dialogů na příležitostné výkřiky v duchu: "Čo teraz?" "Neviem." a důraz na zbojnické fyzično. Takto hutná akce je, myslím, v československém filmu dost neobvyklá a navíc Paľo Bielik je fakt borec, miluju ten jeho pružný úprk a především ďábelskou scénu pod šibenicí. Když se k tomu přidá stylový slovenský folklór a exteriéry nasnímané bez sklonu ke kýči, stává se z banálního a vytřískaného příběhu opravdu strhující podívaná. (27.05.2007)

"Hej, hore háj, dolu háj - hej, hore háj, dolu háj, hore hájom chodník; môj otec bol dobrý, ja musím byť zbojník." Nebudem zapierať, že som bul prekvapený, ba kieho, bárs aj šokovaný čo za kvalitný to počin národu slovenskôho som zračil. A bola to skvelá výprava do doby chamtivých zemepánov a idealizovaných zbojníkov - ľudových hrdinov, bojujúcich proti neprávosti. I keď miestami zo začiatku mi prišlo pár vecí po technickej stránke smiešnych, a strih trochu okato zastieral nedokonalosti, stačilo pár minút so sympatickým, miestami až o dušu hrajúcim Paľom Bielikom, a cítil som sa ako v siedmom čiernobielom nebi. Chápem, že moje nadšenie z tohto kusu histórie nebude zdieľať až taká masa ľudí, no Jánošík si to zaslúži. Vzhľadom na dĺžku síce nezostáva príliš priestoru na scenáristické manévrovanie a všetko je priamočiare a čarokrásne jednoduché - ale ono to vlastne nevadí. Predsa len je to národná legenda, a v tejto forme má tempo a spád, je až prekvapivo dobrodružná, zábavná a miestami nutne vtipná (tož myslím teraz zámerne, Jánošík si trochu odľahčenia zaslúži, a o dramatickú rovinu sa tým nepripraví.) - proste presne taká, akú aj v dnešnej dobe divák unesie. Martin Frič je výborný režisér, a po tomto príjemnom prekvapení sa určite ohliadnem aj po jeho ďalších snímkoch. 90% "Keď ste si ma upiekli, tak si ma aj zjedzte!" (28.02.2014)

,,KDE JE JÁNOŠÍK?!" ,,NEPOVIEM." __ Z dnešného pohľadu je tento legendárny film už značne naivný, Jánošíka nevykresluje v skutočnej podobe, od skutočných historických udalostí má film naozaj ďaleko. Taktiež treba povedať, že film naberá skôr lyrizovanú podobu (scéna keď Jánošík naposledy tancuje pred šibenicou), nechýba množstvo vtedajších zvykov a piesní. Paľo Bielik sa svojej úlohy zhostil naozaj výborne, jemu česť, ale z ďalších hercov mi už nik neprišiel nijak výnimočný. Treba dodať, že technické spracovanie je svoju dobu veľmi vydarené, i keď zo zvukom je to horšie, film vyniká hlavne dynamickým strihom. Sprvu som uvažoval, že by som dal filmu 3*, nakoniec som sa rozhodol prilepšiť, pretože film nestráca nič zo svojho čara, každopádne ho však treba brať z pohľadu doby. (16.03.2008)

Jánošík. Slovenský národní hrdina, symbol cti, odvahy a statečnosti. Autoři scénáře Karel Hašler a Karel Plicka převzali dramatickou předlohu tohoto filmového eposu o legendárním hrdinovi slovenského lidu ze stejnojmenné divadelní hry Jiřího Mahena. Slovenský národní charakter filmu, jehož režie se s velkým entuziasmem a nadšením ujal Martin Frič, měly podtrhnout slovensky mluvené dialogy, napsané Štefanem Letzem a Ivanem Kovačevičem. Etnograf a dokumentarista Karel Plicka pak vybral pro natáčení exteriérů fotograficky ideální místa v okolí Terchové, Jánošíkově údajném rodišti a Levoči. Velký smysl pro zachycení lyrického kouzla krajiny projevil kameraman Ferdinand Pečenka, který společně s Plickou vytěžil maximum z krásy romantické přírody, jež tvoří funkční složku jinak spíše pomalejšího děje. Frič do hlavní role angažoval dosud neznámého Pal'a Bielika, četníka a divadelního ochotníka fairbanksovského typu. Ten se s náročnou rolí vyrovnal vynikajícím způsobem, přesvědčil, že má pro filmové herectví neobyčejný smysl, což prokázal i v pozdější Fričově adaptaci Čapkova románu Hordubalové. Nemělo by se ani zapomínat, že Jánošík patřil k nejúspěšnějším snímkům své doby, na IV. Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách vzbudil velkou pozornost zejména u zahraniční kritiky. Okolnost, že na této přehlídce, konané v roce 1936, nezískal oficiální cenu, je podmíněna houstnoucí politickou situací v Evropě, kdy fašistické Maďarsko podalo protest proti promítání údajně šovinistického snímku. Pořadatelé jej sice nevyřadili, ale porota mu nemohla přidělit očekávané ocenění a tím jej zcela distancovala od veškerých poct. O tom, že měl Jánošík mezinárodní ohlas svědčí skutečnost, že byl tehdy prodán do dvaatřiceti zemí světa. Úspěch, jakého se dočká jen málokterý film. Pro úplnost dodám, že Jánošíkovy osudy jsou na celuloidovém pásu zachyceny již v němém filmu z roku 1921, kde si titulní postavu zahrál mladý Theodor Pištěk, ve dvoudílné barevné verzi, natočené dřívějším představitelem Jánošíka Pal'o Bielikem a v novém polsko - českém koprodukčním velkofilmu Agnieszky Holland. (13.01.2009)