Je to iba vietor

Bohužel se v tomhle případě přikláním na stranu barikády, která se nudila. Jednotlivé scény, jednotlivé detaily mi nic neříkaly a já jsem se na ně díval bez toho, abych v podstatě cokoli cítil. Nemyslím si, že jsem rasista, nedělá mi problém komunikovat s kýmkoli, ale nějak jsem pořádně netušil, co je vlastně na téhle rodině zajímavého. (20.10.2016)

Mě tenhle jeden "téměř všední" den ze života cigošů ze startu zaujal, v průběhu bavil a na konci prostříkal adrenalínem... Parádní, intuitivní filmařina která funguje přesně jak má a bez zbytečných vysvětlovacích keců si to pomalu, nenápadně ale jistě graduje až do mrazivého finiše ve kterém není prostor pro prvoplánové výlevy citového vyděračství či explicitní onanie. Chválím střízlivost, snahu neromantizovat a pozitivně nezkrášlovat každodenní cigošlajf a přesné dávkování tempa a paranoidního napětí v průběhu celé minutáže. (24.06.2014)

Nemám rád angažované filmy a gypsi-movies mi strašně zprotivil Kusturica, takže mé očekávání (když jsem film pustil a zjistil, o čem to pravděpodobně bude), bylo rozdrceno zhrozením. Ale - jak to tak občas při těch vzácných a výjimečných chvílích bývá - stal se pravý opak a já byl čím dál nadšenější. Chudoba a problémy sociálně slabých vrstev v Maďarsku, jasně. "Hodná" cikánská rodina, jako opak běžného předsudku, jasně. Mohlo by to být o čemkoliv, to je jedno. Co mě ovšem dostalo, když jsem nad tím filmem po skončení uvažoval, byl způsob jakým je natočen a je to myslím ten způsob, který se nyní tolik diskutuje jako inovativní a revoluční u Saulova syna, tedy kamera stále fixovaná na postavu, držící se jí a vyprávějící o její intimní blízkosti. U Saulova syna se to má týkat jednoho člověka, tady je to rozděleno mezi tři postavy rodiny. Intimní blízkost, přímý dotek s realitou, tři postavy a jeden den. Pro mě něco naprosto úžasného. (15.03.2016)

Film ohrozenie. Zvieravo nepríjemne navodzujúci pohľadmi od chrbta pocit náhleho útoku zozadu. Z neznáma a nevedno z akých kritérií výberu obetí. Alebo útoku až príliš dobre známeho, príčinne skoncentrovaného z náhodných poznámok, drobných naschválov, prístupu polície k Cigáňom, reakcií rozdrapených nacenganých čiernoolivových mastigúľ a miestami ich extrémne mám na salámovského životného štýlu v objatí závislostí. Na ktorý dopláca celá komunita. Pretože väčšine sa inakosť búrajúca spoločnosťou naordinované limity štátnych rozkazov: "Pracuj! Si náš!" vždy bridí a odpudzuje ich - preto s mlčiacou úľavou prijíma silné čistiace prostriedky. (12.11.2012)

Výjimečný film. Nenazýval bych jeho realismus lyrickým, protože hlavní účinek kamery, která se pevně drží členů jedné cikánské rodiny, je zesílená identifikace s protagonisty - což vzhledem k tématu může na některé lidi působit, třeba i podvědomě, zneklidňujícím dojmem. Napětí je zde budováno mistrně, takřka celý třetí akt podbarvuje téměř neslyšitelný ambientní ruch - takový tlumený hukot, který možná nepostřehnete a budete ho vnímat jen tak mimochodem, ale svoji funkci plní dokonale. Navíc, jakmile tahle zvuková stopa ztichne, ten naprostý klid najednou působí až děsivě a vy víte, že konečně půjde do tuhého. Fliegauf vás ale stejně ještě nechá chvíli vycukat. Bylo by možné vést debatu o tom, do jaké pozice vlastně film staví svého diváka. Na jednu stranu, jak už jsem napsal výše, jsme v těsném spojení s hrdiny-Romy, na stranu druhou se tu v podstatě vůbec neobjevují postavy rasistů - pouze v náznacích, kdy cikánského chlapce zřejmě sleduje černé auto se zatmavenými skly. Takže když my - diváci sedíme ve ztmaveném kinosále a sledujeme film a postavy v něm, které si našeho pohledu nejsou vědomy, nejsme v tu chvíli právě přirovnáváni k neviděným osobám v autě? Tohle pnutí mezi identifikací s cikány/oběťmi a implicitním obviněním diváků ze všeobecně rozšířené xenofobie mi přijde jako nejzajímavější aspekt filmu, který skutečně patří mezi to nejlepší, co se u nás zatím letos objevilo v kinech/na festivalech. (27.07.2012)