The Zero Theorem

Cohen jako ovocná žvýkačka, přežvýkaný životem, a já stejně tak, jen přežvýkaný jeho postmoderním hledáním smyslu života ve světě depresivně rozjařeního Lego příběhu a rozjařeně depresivního Creep, čekáním na životní volání při sebemrskačské práci, bráněním se jejich nevyhnutelnosti nebo neexistenci egoistickým odmítnutím, filozofováním kladivem, rozbíjením životních (ne)jistot, a nakonec po zmizení poslední esence chuti a smyslu nalezením všeho kýženého v nicotě virtuálního světa. Líbilo. Bavilo. Obohatilo. Přibližně. (16.07.2014)

Stejně jako každej Gilliam, i tohle je divné. Ten jeho styl mi prostě nesedí. Vizuálně je to teda většinou paráda, ale celý je to zabitý dějem. Tohle bylo podle mě úplně o hovně. Nechtělo se mi ani snažit se to pochopit, protože mě to prostě nebavilo. Prostě všechno tam bylo ok, až na ten děj, no... (08.08.2019)

Bizarní světy Terry stále točit umí, horší je to s filmem. Když odmyslím všechny ty futuristické a technologické pičičmundy, jimiž jsou Gilliamovy filmy známé a vlastně už nepřekvapí (Spíše by mne dostal naprosto běžně podaným realistickým filmem.), je zde téma poněkud průhledné, profláknuté a pojaté vlastně velmi povrchně. Futuristická vize světa totiž skvěle odvádí pozornost od toho, jak se Gilliam vypořádává se vším, co ho tak nějak vnitřně se.re, ať jsou to zákazy čehokoliv na autobusových zastávkách nebo náboženství. Samotná výpověď je však podána stylem Blesku nebo rozhovoru důchodců u piva v Kauflandu. Všechny ty ornamenty jsou sice zajímavé, podobně jako u Tima Burtona, ale veskrze jen odvádějí pozornost od povrchního a laciného zboží, jež nemá svým obsahem již co sdělit. (20.07.2014)

Brazil pre novú generáciu? Asi ťažko! Aj keď Terry Gilliam by ho očividne chcel natočiť. Zero Theorem síce v jadre skrýva množstvo silných tém na zamyslenie, či už je to kritika súčasnej spoločnosti nezdravo závislej na technológiách, vzájomné odcudzovanie sa ľudí kvôli životu v online svete, dokonca hľadanie zmyslu života a nechýba ani riešenie zložitých matematických výpočtov vysvetľujúcich takmer až zánik sveta/skazu ľudstva. Ale čo z toho, keď vo výsledku to je len kvázi filozofický úlet, ktorému v jadre chýba akékoľvek zmysel. Takmer hodinu som dúfal, že by sa mi to nakoniec aj mohlo páčiť, ale Gilliam potom už nekontrolovane vrství jednu absurditu za druhou (otrasné scény na digitálnej pláži, metafyzické poletovanie vesmírom) a akákoľvek tolerancia diváka je preč. Uznávam, že predloha by možno mohla byť fajn, ale v rukách Gilliama sa všetky témy stratili v prezentácii chaotického, až nezdravo bizarného sveta plného pestrofarebných svetielok, prapodivných kostýmov a prazvláštnych postáv, ktoré divák nemá dostatočnú šancu plnohodnotne pochopiť a len bezcieľne tápa a čoraz viac posúva svoje hranice, až mu nakoniec dôjde akákoľvek trpezlivosť. Mám pocit akoby Gilliam v tomto veku strácal všetku súdnosť a strácal sa vo vlastnom koncepte, vo vlastných predstavách, ktorým nevie dať komplexnú podobu. Už to nie je originálne, nápadité, ani hravé. Pripomína mi starého páprdu s Alzheimerom, ktorý nevie schopne podať jednu myšlienku a pritom by chcel točiť na oko intelektuálny film, ktorý je však v jadre len ťažko uchopiteľným projektom. Vizuál je v prvých minútach síce fajn a až sa čudujem, že na niečo podobné Gilliam zohnal financie, ale čo z toho, keď po prvotných 15. minútach sa film doslovne zasekne v jednej miestnosti katedrály (kostolu? alebo čo to bolo?!) a potom už len sleduje čoraz nemožnejšie výstupy vyholeného Christopha Waltza, rapujúcej Tildy Swinton. To už ani nie je herectvo, ale šaškáreň. Vďaka aspoň za tú Melanie Thierry v tesnom kostýme sestričky, inak by som to so Zero Theorem vzdal oveľa skôr. CELKOVO: 1,5* (3/10) (17.07.2014)

T.Gilliam se sice ve svém novém snímku dost recykluje, já se ale nechal ukolébat, snad proto, že jsem dlouho neviděl žádný jeho film. Možná taky proto, že tentokrát dokázal vytvořit (alespoň pro mě) živé fungující charaktery, se kterými jsem soucítil a které nebyly jen nějakými podivnými palidmi a karikaturami (i když uplně normální teda rozhodně také nebyly). Samotné zracování a fantaskní Terryho svět, ve kterém hlavní hrdina žije v kostele a spí ve varhanech, z výše ho tiše pozorují kamenné tváře svatých a na holou hlavu se mu snášejí barevné kužely světla z okenní mozajky Panny Marie, přitom má za zrcadlem schované Goupróčko a jeho oltářem je super moderní retro-kompjůtr, tak to se mi fakt hodně líbilo. A to ani nemluvě o skvělém obsazení. Hlavně Mélanie Thierry, ze které jsem byl upřímně naprosto udělanej. Celkově lehce depresivní, apokalyptické, melancholické vyznění snímku mi padlo do noty, dokonce mi chvíli Gilliamův Zero Theorem připomínal Trierovu Melancholii, i když jde pochopitelně v mnoha směrech o zcela odlišné snímky. Jinak T.G. zdárně ukazuje, že je možné natočit vizuálně nádherný snímek, z originálního prostředí (tím, že se odehrává především v kostele) bez ulítlého rozpočtu a produkce. Za zmínku také stojí zábavná kamera a hudba v čele se skvělým "výtahovým" remakem Radioheadů. Toto polemizování o smylsu bytí, nebytí a vůbec, se Gilliamovi náramně povedlo. (28.07.2014)