Krížnik Potemkin

V rámci svého studia jsem byl nucen zhlédnout strašlivá představení klasických děl filmového plátna, během této doby jsem viděl nejslavnější pilíře filmové historie jakými byly Dobrodružství 6tihodinový film (pro mě) Michelangela Antonioniho, Satyricon od Felliniho, ale především však klasiku mezi klasikami Křižník Koťonkin, 18 kotoučů. Mé pocity přesně vystihl účetní Calponi, který při oznámení, že musí zhlédnout toto mistrovské dílo znovu padl v mdlobách k zemi. Tento film by měl být postaven na roveň palečnici či železné panny, neboť sledování tohoto opusu mi přinášelo neskutečná muka a jen při představě režisérského sestřihu mi vstávají vlasy hrůzou. Svůj komentář chci završit slovy velkého znalce umění Huga Fantozziho: "Pro mě je Křižník Koťonkin velkolepá sračka." (11.06.2010)

Spojení hudby s obrazem jsem plně docenil až tady... Ano, u němého filmu, který mi i po letech připadá přelomový, unikátní a vlastně nepostižitelný. Když pominu spousty statí a interpretací (ideologický balast žel zabírá značnou část), které se snaží otevřít a vyložit každé okénko, stále cítím a vidím něco dosud nenapsaného (prosté pocity jdou většinou u těchto prací zkrátka stranou). Uhrančivost není jen v pohybující se kameře (Murnau v Poslední štaci o rok dříve z ní těžil více) či kulometném střihu, byť ten tvoří základ dnešní zálibě v akčních sekvencích. Možná ten pocit spočívá v hudbě, byť mám dojem, že ta ho pouze umocňuje (měl jsem čest také ze stalinistickou verzí, navzdory představitelnému zprznění zůstal geniální film). Mnozí se budou stěžovat na tendenčnost, k tomu asi jen tolik – vyznění přináší falešnou iluzi dosažení cíle (Křižník reálně dopadl velmi neslavně), ovšem vytýkat otevřeně propagandistickému filmu jeho propagandističnoost, stojí na vratkých nohách. Bavit se můžeme samozřejmě o tom, co propaguje. A toto si v sobě musí každý vyřešit sám, univerzální odpověď neexistuje. Nezbývá než říct: pokud si myslíte, že filmy zestárnou a věk se na nich nutně podepíše, tak vězte, že jeden čas určitě obelže. Onen pocit je totiž nadčasový. (22.02.2006)

Myslím, že je chybou jít na takový film jako je Křižník Potěmkin zcela nepřipraven. A ještě větší chybou je domnívat se, že ona nepoučenost, je projevem nějaké nezaujatosti. - Právě nepřipravení si totiž sebou přineseme určitý druh předpojatosti. Naše filmová zkušenost je totiž pevně zakotvena v době, v níž jsme vyrůstali. A proto se neumíme dívat na starší filmy a zvláště pak na filmy němé éry, které jakoby spadají do doby filmového pravěku. K obsahu Křižníku Potěmkina můžeme mít po všech těch letech převážně ironický vztah, ale jeho forma nic neztratila na své bravurnosti. My jsme však za to ztratili z velké části svou schopnist vnímat ji. - Ona bravurnost spočívá, jak v kráse a orginálnosti záběrů (nástoupená posádka lodi viděná přes lodní kanón, pohledy do hlavně kanónu), tak zejména v obratnosti práce s motáží. Montáž je tu hlavním rpostředkem vyprávění. Vytváří rytmus díla (viz. např. rychle se střídající záběry skupin při cystající se popravě námořníků), ale především vytváří kladením zaběrů vedle sebe filmový jarzky plný obrazových metafor (viz. tři záběry oděkého lva, které vytvářejí obraz jednoho lva, který povstal). Umíme ještě číst obrazový jazyk. Znamená zkažené maso upadající carskou monarchii? Rozbité hudební nástroje jsou symbolem neslavného konce jejich majitelů? Pád malého chlapce v davu a jízda onoho slavného kočárku po schodech jsou ukázkou pošlapané nevinosti a bezbranosti? Také nevím. Ale myslím, že to stojí za to, dát si práci a přemýšlet. - Opět si jednou dovolím hodit odkaz na svůj blog, kde najdete podrobný popis děje a i trochu toho rozboru. Moc mě za to nelynčujte. (16.01.2006)

Skvělá, a dnes už dost netradiční, podívaná. Chvílema tomu sice dochází dech, ale scéna vzpoury na Potěmkinu a hlavně vzpoura v Oděse jsou opravdu nezapomenutelné. Ten herec co hrál toho popa na Potěmkinu by měl dostat Oscara. Tak hustě rozježenýho typa (co si navíc spokojeně mne ručky před popravou nevinných námořníků) jsem dlouho neviděl. Dále mě dostalo jak prchající dav udupe toho malýho kluka. Legendární a na můj vkus dost profláknutá scéna s kočárkem je ale opravdu super. Skvělá je i kamera jak detailně zabírá ksichty lidí. Hudba je kapitola sama o sobě, v "revolučních" scénách se mi tam hodila výborně, ale někdy mi tam nepasovala, celkově ale filmu dodává tu správnou šťávu. Možná že bych tomu filmu měl dát spíše 80%, ale ten beznohej mrzák co strašně rychle jumpoval, mě přesvědčil. (22.01.2006)

Klobouk dolů před Ejzenštejnem, protože s primitivními technickými prostředky, které měl tehdy k dispozici, prokázal mimořádně kreativní talent. Hlavně proslulý čtvrtý akt působí dodnes jak z jiné planety. Dechberoucí je věru slabé slovo. Chtě nechtě však nedokážu přimhouřiti oka nad obsahovým jádrem, jež má podobný odér jak červivá flákota, kterou měli matrózi pozřít. Vsadím se, že konzervě v mauzoleu euforicky až zachrastily nabalzamované kosti z tohoto pyšného sovětského manifestu. Věčná škoda, že se významný zářez do filmové historie znehodnotil tak exkrementálním motivem. (17.03.2013)