Fulmaya, dievčatko s tenkými nohami

Nvotová kráčí nemocnicí. Oděná ve svém typickém barevném oblečení, které jako kdyby křičelo na ostatní: "Jsem v téhle zemi na skok, tak se klidně na mě koukněte.". Vedle ní se šourá nepálská žena se svým nemocným dítětem v náručí. Životem shrbená. Neuvěřitelně nesourodá dvojice se potkala na ulici a rozhodly si vzájemně pomoci. To vše v prostředí chaotické nemocnice, jež připomíná změť smutných pohledů. Ubrečených dětí, maminek bez peněz. Nvotová je svá a velice silná v tom, co dělá. Bez přetvářky. V ten moment jsem si uvědomil, že TO je ONO. Bál jsem se, že z ní udělají modlu. Ale pěkně se to drží zpátky a není to o ničem jiném, než o světě strašně vzdáleném. A o strachu z dalších dní. Když Dorota rozpřáhla ruce na vrcholku nepálské hory, chtělo se mi taky utéct. Silná věc! (29.05.2013)

Asi takhle: Fulmaya určitě není nezávislý dokument, který nestranně zkoumá nějaký fenomén, problém nebo stav věcí. Je to osobní zpověď mladé a citově nestálé umělkyně Doroty Nvotové, která se pravdu povědíc ve střední Evropě poněkud nudí a neví, kam nasměřovat svou energii. Vyráží proto až do podhůří Himalájí šířit dobro. Bohužel šíření dobra v podání Doroty Nvotové poněkud připomíná boj proti zlu Daniela Landy - svou sebestředností, pozérstvím, neschopností sebereflexe a nedostatkem trpělivosti. Dorotka má něco společného s hrdinkou snímku Bůh je velký, já ne v podání Audrey Tautou, která v rámci hledání sebe sama dokázala v jednom snímku vystřídat všechna světová náboženství. Motiv odchodu z domova a roztěkaného nalézání smyslu života mi připomněl známého malíře Paula Gauguina. Toho tak unavovala měšťácká domovina, kde lidé jen tak nezáživně chodí do práce, vychovávají děti a starají se o přestárlé členy domácnosti, až se jal objevovat exotiku. V Tichomoří jedl evropské konzervy, důsledně uplatňoval evropská měřítka, naprosto se nesnažil chápat místní souvislosti a učit se od místních kultur, zato hledal, a to dá rozum, že spolehlivě nacházel, idealizovaný ráj, který si vysnil už ve Francii a který se na hony vzdaloval přízemní realitě. Podobně jako Nvotová vyráží z Evropy tisíce mladých lidí, jen o tom obvykle nepíšou knihy, netočí filmy a nestávají se (značně diskutabilními) symboly dobročinnosti. A propos, když už jsme u té charity, moje firma má charitativní program Čas pro dobrou věc, kdy zaměstnance navleče do triček s firemním logem a nechá je pomáhat seniorům, aby se posléze prezentovala jako společnost se sociálním cítětím a dobře tyto aktivity reklamně využila. Nic proti tomu, ty peníze a energie lidí se daly použít i nesrovnatelně horším způsobem, jen mě tento způsob konání dobra nenaplňuje obdivem a snahou se k němu přidat... Celkový dojem: 10 % za nulové emocionální ztotožnění s Dorotkou (hezky to vystihuje věta z komentáře uživatele Mahalika: "Nvotová kráčí nemocnicí. Oděná ve svém typickém barevném oblečení, které jako kdyby křičelo na ostatní: "Jsem v téhle zemi na skok, tak se klidně na mě koukněte."). (17.06.2013)

Kamera dobrá, ale hrdinka je pěkná pí.. hloupá, a to, že ji dokument zobrazuje jako nějaký vzor, je naprosto neobhajitelné. Chybí mi polemická stránka. "Hrdinka" dokumentu celý život utíká, aby když to vypadá, že se našla v Nepálu, při prvním náznaku potíží opět prchne zpátky, místo aby pomohla těm, co ji teprve teď opravdu potřebují. Ze symbolů si to zaslouží spíš otazník a vykřičník, ne srdíčko. Typická ukázka hlupáka ze Západu, který je přesvědčený, že splynul s cizí kulturou, ale ve skutečnosti si ji idealizuje a její reálné podobě odmítá čelit. Navíc dokument jaksi zapomíná vysvětlovat, co se vlastně děje, takže jsme neustále uváděni v mylné dojmy a tím divněji působí, co vidíme. Například když je hrdinka prezentována jako samaritánka, která by se pro chudé rozdala, a najednou si za tučnou hotovost kupuje fungl novou motorku (s tím že neříkám, že si ji neměla koupit, ale že tato scéna nedává smysl vzhledem k vykreslování Nvotové a je matoucí). Jen si představuju, jaký majstrštyk by z tohohle materiálu udělal Werner Herzog. (21.05.2013)

Hodnocení tohoto dokumentu se bude odvíjet od divákových sympatií k Dorotě Nvotové. Její náhled na svět a život je totiž tak svérázný, že rozhodně nesedne každému a pro mnoho lidí bude problém se s ním ztotožnit. Vzhledem k mému hodnocení je asi jasné, na kterou stranu se přikláním. Nvotová mi totiž přijde opravdu až příiš naivní a nevyspělá. Když jí někdo okrade a ona řekne, že je nadále důvěřivá a když je někdo "kokot", tak je to jeho problém, zdá se mi to dost dětské. I proto mě dokument neoslovil, tak jak by měl, i když musím uznat, že do kina se hodí a natočen je poměrně slušně. Výpomoc zrychlenými záběry je fajn a trefná, hudba se taky povedla a ani opakování jednoho motivu mi nějak zvlášť nevadilo. Jenže ze samotného Nepálu tu je paradoxně strašně málo a je to spíš ukázka toho, jak žijí chudí lidé v Asii. Chybí mi tu nějaký konflikt, něco, co by film oživilo. Škoda, že se autorka nevěnuje taky tomu, proč se Nvotová rozhodla odejít do Nepálu a jestli jí to nějak pomohlo. Tohle se bohužel nedozvíme a film tak působí kuse a nehotově. Naštěstí není moc dlouhý, takže se dá vydržet bez problémů. Jsem rád, že jsem to viděl, ale znovu to vidět nemusím a nic moc to ve mě nezanechalo. 50% (22.05.2013)

Film je viacej spoveďou Doroty Nvotovej o jej niekoľkoročnej životnej etape, než dokumentom o Nepále či živote v Kathmandu. Do hlavného mesta krajiny nazrieme skrz Dorotine dobročinné aktivity v ňom (pomáhanie deckám v domove a na ulici), ale keby nám tvorcovia povedali doplnkovým voice-overom aj niečo všeobecné o miestnom živote, snímka by dostala rozmernejšiu dokumentaristickú hodnotu. Porovnávanie "neľahkosti bytia" tam a v Bratislave však v Dorotinom podaní bezprostrednej a úprimnej holky, ktorá si neberie servítky na ústa, robí film dostatočne osobným a autorským na to, aby ste si v ňom našli nejakú tú myšlienku a s hrdinkou sympatizovali. Pekná hudba. (02.05.2013)