Fair Play

(3x) Velmi slušný pokus o velký domácí sportovní film, výborné herecké výkony, vhodně zvolené téma. Leč jedna drobnost kazí ryze realistické vyznění celého projektu - hlavní postavy děje se pohybují ve zručně zrekonstruovaném retru začátku 80. let, ale jako by mimo nich nikdo jiný v té době neexistoval. Samozřejmě nejen na sportovní výkony Bárdos a Josefíkové je radost pohledět a o tom to celé je. A Aňa Geislerová se královsky přehrála do rolí matek už před několik lety a stále jí nedochází dech a nachází v sobě stále nové a nové polohy herectví. Za což jí patří opětovný dík. #prazskefilmoveleto #kinobus (11.07.2014)

Udělejme si malou statistiku. Je to již čtvrt století, kdy většina českých filmů řeší zlotřilý komunistický režim, bez invence, bez uměleckých schopností, ale ono to u agitek asi není ani třeba. Z toho snímku jsme se dozvěděli, že kdo nebyl estébák, byl disident, nebyl-li ani jedno, byl emigrant. Je tedy s podivem, že režim vydržel tak dlouho, když estébáci byli v tak nevýhodné menšině. Pak jsme se z toho filmu dozvěděli, že po steroidech rostou chlupy a zanikají ňadra. Možná je má Bárdos jen po tatínkovi, ale tomu příliš nevěřím, neboť jsem přesvědčena, že zdravý jedinec mužského pohlaví má prsa větší. Agitační filmy se nikdy příliš nesoustředily na logiku jednání svých postav, ale co je příliš, to už je skutečně moc. Fair Play bylo hodně blbé. A když se vrátím zpět ke statistice, hráli v něm jen dva herci, Geislerová a Bareš. Ty okolní šmíráky nepočítám. Za těch asi 10%, které se věnovaly sportu, bych ráda udělila půl hvězdičky. (22.01.2015)

Jedna hvězda je čistě za odvahu říznout do tak ožehavého tématu, jenž minulý režim logicky držel v tajnosti a ten současný se mu ho zase naprosto nepochopitelně nesnaží omlátit o ksicht. Možná jen nechce být za pokrytce, ale zpět k filmu. Vše kolem dopingu rozhodně stojí za vidění, ovšem přidaná vata je celkem bez chuti a k hlavním postavám si divák hledá cestu jen těžko. Kromě běhu je zde však perfektně znázorněna i další disciplína, kterou je známé sraní si do huby přímo před vlastním dítětem. Tu nás bolševici naučili tak dokonale, že jsme v ní dobří i tolik let po revoluci. Tímto zdravím tatíka jednoho svýho kámoše, který v této oblasti také velmi vyniká. (19.11.2014)

Miro Žbirka to ví, život prostě nehrá fér a je otázka, jak se s tím vypořádat. Hrdinové snímku Andrey Sedláčkové tápou a hledají cesty ven stejně jako každý z nás...systém z venku ovlivňuje jejich osudy víc, než by si přály a problémy se kupí. Snad díky schopné dramaturgii, přirozenému vyprávění, snad díky blízkosti prostředí českému diváku, je velmi jednoduché se postavami ztotožnit, porozumět jejich pohnutkám i nečernobílosti situace, vklouznout do děje, řešit s nimi náročné situace, držet jim palce a pobrečet si nad marností určitých systémů... (12.07.2014)

Cieľ tohto snímku je rovnaký ako pri megalománsky úspešnom - "Hoříci keř". Jediný rozdiel je vo forme spracovania a téme. Kým prvotne spomínaný zasiahol všetky emocionálne bunky, tento mu nesiaha ani po otlak na palci ľavej nohy, ktorú prevažne všetci používame na podopieranie. Nie že by bol "Fair Play" zlým filmom ( to ani náhodou ), ale neustále sranie na socializmus a jeho praktiky ma už unavuje. Lebo "demokracia" v tomto období, ktorú si všetci aj tak vysvetľujú po svojom, "vôbec nie je" väčsím svinstvom, ako si všetci skorumpovaní, zapredaní herci z divadiel na čele s Kňažkom či zajakávajúcim sa Havlom, s kľúčmi v rukách štrngajúc - mysleli. (29.08.2014)