Křižáček

Divné a pomalé filmy mám rád. Pokud je předlohou příběh od básníka J. Vrchlického, pak jsem očekával poetický film. Televizní kamera mě ovšem těžce zklamala. U snímku, který chce vyprávět především obrazem (což vždy vítám), je to smutné. Několikrát jsem si vzpomněl na českou novou vlnu, tedy ne zrovna hned Vláčila, ale třeba na Němce, Sirového, Juráčka a možná i Kachyňu. Jak by asi Křižáček v jejich pojetí vypadal? A jak by mu slušel černobílý šerosvit? A proč lépe nevyužili tvůrci talentu Havlových? Zcela výjimečně se hodnocení zdržím, jelikož nechci film zatratit, ale nijak velký počet hvězdiček bych mu asi nedal. (01.07.2018)

"Jsem malý, mé srdce je čisté a nic jiného než Pánbůh v něm nemá místo." Nejvíc mi kvůli komponovanosti tanula na mysli Antonioniho tetralogie citů, syžetem se dokonce výrazně podobá Dobrodružství. Jen je to samozřejmě ještě klidnější a méně akční. Tímto filmem jsem to měl tendenci i trochu číst: postupné rozmlžování objektu hledání; ale zde to tak ve skutečnosti nebylo. Film je to zábavný, zvláště dynamika větví stromů a zpěvu ptáků a proces přeměny prostředí od stinného lesa po poušť. Spolu s Westernem můj nejsilnější zážitek LFŠ 2017. Stejně jako Rok Ďábla je to dobrý film. (01.08.2017)

Jsem nadšená, že se dá v současné tuzemské kinematografii objevit takový poklad, jakým je Václav Kadrnka a jeho film Křižáček. Trochu mi to evokuje skvostné snímky Františka Vláčila, čímž chci zároveň vyjádřit přesvědčení, že v černobílém provedení by k dokonalosti tohoto dílka už chybělo jen málo. (80%) (19.10.2020)

Šlo o moje první filmové setkání s Václavem Kadrnkou, ale dost možná také poslední. Neřadím se sice k divákům, kteří mívají problémy s artovými snímky vyznačujícími se pomalým tempem či dlouhými záběry, ovšem, jak to říci…vybavuje se mi trefná replika Jana Kašpara o zvědavých invalidech, kteří vydrží hodně, ale…! Více než šnečí tempo, superdlouhé statické záběry spolu s hypnotickou atmosférou se mě nejednou pokusily dostat do říše snů. Odolal jsem, avšak jen díky mé tvrdohlavosti, která mi velí, že musím (přece!) dokoukat úplně všechno…a pak kvůli tomu jedinému pozitivnímu na tomto filmu, tedy Rodenovi. Ne že by měl moc co hrát, ale i z toho mála dokázal něco vykřesat, takže to postupné nervové zhroucení, při kterém rytíř Bořek, hledající jehlu v kupce sena, vidí svého syna ve všech a všem, se tak nějak dalo vstřebat, jakkoliv mi byla tahle postava spíš nesympatická. Obvykle chodím proti zdejšímu proudu kritizující nové české filmy, u kterých se snažím hledat hlavně pozitiva, zde to ovšem moc nejde, a proto ty slaboučké 2*. (04.08.2018)

Jakkoliv v české kinematografii posledních dvaceti let snad nevznikl čistší film – nejen svým prostým zpracováním (kamerou, zvukem a hudbou) či soustředěností scénáře, ale i hloubkou sdělení a duchovním poselstvím (posláním) – pokládal bych Křižáčka spíše za liturgickou hru, artikulovanou filmovými prostředky, které ji obohatily o nenaturalisticky ztvárněnou psychologii (například současnost otce a syna v jednom záběru) a pochopitelně i důkladněji propracovávají dějiště (tj. amplifikují, osamostatňují jeho výpověď), které je jako na středověkých obrazech plné symbolů a vypráví svým vlastním „věcným“ (rajským?) jazykem o touhách, obavách, strastech i o povolání každého z herců tohoto pozemského divadla, mezi něž patří každý živý tvor. Postavy působí spíše jako loutky než jako skuteční lidé: jednají prostě, jednoznačně, pravdivě a nemluví-li, neznamená to, že by něco skrývaly, prostě to vyslovují jinak. Putují krajinou souvisle – magnetizovány, anebo lépe řečeno vedeny jakýmsi Loutkářem, který v nich kdysi zažehl plamen slova. Vše plyne rytmicky, pravidelně, všichni jsou shodně své roli odevzdáni: o ničem se nesoudí, nic se nerozebírá a nic se nehodnotí, protože vše má svůj hluboký smysl. Co koho čeká na konci cesty a kde je její konec, je předem dáno a nezbývá než trpělivě nést svůj kříž. Pominu-li rozvážně zachycenou krajinu nebo dokonalý souzvuk hudby manželů Havlových a znění prostoru, navzájem se prolínajících ve zcela organický celek, musím zvlášť vytknout rafinované leitmotivy a analogie. Mizející výšivka, proměňující se mladý křižák či vzpomínající matka nebo shodné pohyby otce a syna, kosení makovic, pláště rytířů a plachta lodi, a bezmála zaměnitelné všudypřítomné děti, to všechno tká hlubokou a útěšnou! významovou síť, kterou rozplétat vlastně znamená modlit se. Divadlo pro Anděly. (25.11.2020)