Deti

Čtyři povídky ze syrového života reality. Zajímalo by mne, zda se jedná skutečně o hranou režii... například: pokud chlapec v úvodní scéně zahrál autistu a sám tímto problémem netrpí, jedná se o vynikající práci. Pokud ne, tak už je práce na pomezí s dokumentem a je ještě ve své podstatě brutálnější. (10.05.2015)

Okrem posledného, tri nedokončené filmy, ktorým absentuje začiatok a hlavne koniec. Každý z nich má potenciál a množstvo rozpracovaných myšlienok, že by určite vydali aj na kompletný film do kina. Akoby sa režisér rozcvičoval a sondoval ohlasy, čím má začať. Dokumentárne podanie vo filmoch cítiť, ale neruší. Dokonca mi príliš nevadili ani amatérske herecké výkony, veď kto v súkromí prednáša dokonalé dialógy bez zakoktania? Teda až na toho učiteľa v škole, ten bol úplne mimo. Možno je vo filme priveľa maďarčiny, nečakal som, že budem v slovenskom filme musieť čítať titulky, ale práve v tom príbehu bola najväčšia sila. Keby ma nenudil druhý, maratônsky príbeh o úteku cez Sibír, pridal by som štvrtú hviezdu. –––– Víte, koho váš syn potřebuje nejvíc? Vás! –––– Vyhoď toho čuráka, načo nám je? Neznášam ho. (13.09.2015)

Ja tlieskam! Výborný slovenský film, ktorý sa na nič nehrá. Väčšina hercov mi síce nebola sympatická, ale to dobre dokreslovalo osudovú atmosféru. Aj napriek fatalite zobrazených situácii som tu cítil pozitívnu energiu, ktorú si prakticky každá hlavná postava dokázala vydobiť od života v prchavých okamihoch šťastia. Posledná poviedka OTEC - bola brilantná a vtipná. Jaro Vojtek nezaprel svoj žánrový pôvod a film po celý čas budí dojem dokumentu. (25.09.2014)

Ja netlieskam, ale lámem palicu nad SK filmami. Ešte jeden podobný film a môžem si dať rovno oprátku. Umelecky hodnotný film zrejme musí byť depresívny, bez dialógov (ak aj dáke sú, prajete si, aby radšej neboli) , bez východiska a pokiaľ možno bez deja. Pardon, ale aj divák má svoje mantinely. A na ten sa môj práve narazilo. Na ďalších pár rokov preto tunajšiu produkciu radšej vynechám. [9. MFF Cinematik, Piešťany 2014] (25.09.2014)

Méně je někdy víc. "Jenom" soubor čtyř povídek provázaný velmi volně motivem nukleární rodiny, ale Jaroslav Vojtek v každém okamžiku přesvědčuje, že přesně ví, kdy pozorovat z povzdálí, kdy přejít na detail, kdy dynamicky rozhýbat mizanscénu a kdy jí naopak zmrazit. Film, který se ke svým postavám dostává bez zbytečných slov, dokáže všední situace měnit ve zneklidňující momenty, nebojí se fragmentu, náznaku, ani velkých lyrických point. Jasným vrcholem skoro mlčenlivý sněžný Maratón (takhle nějak se má točit sociální melodrama bez náznaku falešnosti). Ne vždy dotažené k perfekcionismu, ale ani jednou za hranou vkusu. Působivé, komisní, syrové i nevlezle vtipné, empatické a tvrdé. Společně s Cestou ven jasný "federální" film roku a důkaz, že přechody dokumentaristů k hraným filmům jsou způsobem, jak se dorovnat zahraničním trendům. (15.10.2014)