Mami!

Dolan zpracoval kontroverzní a nesporně zajímavé téma vztahu matky vdovy s nezvladatelným psychicky nemocným adolescentním synem. Někdy až hyperrealistická autenticita je budována velmi racionálními prostředky (výrazná kanadská hovorová francouzština, obsazení postavy se silnou vadou řeči nebo změny formátu filmové pásky). Zamrzí proto několik ne zcela uvěřitelných náhod (sousedka býv. učitelka v domácnosti, nápadník Diany právník apod.). Tyto scenáristické boty však Dolanovi lehce odpustíme s ohledem na vpravdě úchvatnou vizuální a hudební stránku filmu. Hudba je velmi často zprostředkovaná a navzájem se překrývá, pracuje se se změnami hlasitosti a s provázáním hudby s tancem. Autorská hudba Noii je příhodně melancholická, ale při představě matky o možné pozitivní budoucnosti života jejího syna skvěle graduje. (21.11.2014)

Od začátku do poslední klapky to byl výborný film se vším všudy. Neotřelý námět, dokonalá herecká sestava stávající ze tří osob, maximálně působivý soundtrack. Pravdou je, že na konci mně tekly slzy jak hrách a to se mně až tak často při mé velké sledovanosti dramatických žánrů nestává. Ani jedna z těch tří postav nebyla v relativně normální psychické pohodě a to nemluvím o Stevovi, který trpěl hyperkinetickou poruchou. Pro mě bylo podstatné, že jejich vnitřní bolest vyzařovala snad z každého jejich nádechu a výdechu. Kamera byla vynikající, protože dokázala jejich pocity nasnímat s obrovským citem pro danou situaci. Když se zmíním třeba o momentu, kdy byla máma se synem a s pofidérním advokátem v restauraci, následný zpěv Steva a vzápětí matčin zoufalý výkřik plný bolesti do tmy a ticha, tak to byl tak silný, emocionální zářez do srdce, který si budu dlouho pamatovat. A konec vygradoval do té nejvyšší laťky zoufalosti, bolesti a beznaděje. A ano, souhlasím s tím, že i ojedinělý formát mohl přispět k tak intenzivnímu zážitku. Po herecké stránce mohu už jen tleskat. Bravo Anne, Oliviere a Suzanne ! (14.06.2015)

„JAK ŘÍKÁVALA BABIČKA, NENI SE MNOU LEHKÝ POŘÍZENÍ. UŽ JÍ CHÁPU. PROMIŇ. MUSEL SEM TI HROZNĚ UBLÍŽIT. AŽ BUDU V CAJKU. ZASLOUŽÍŠ SI LEPŠÍHO SYNA, NE TAKOVÝHO KRIPLA. NOSIM TĚ V SRDCI A MÁM TĚ RÁD…“ /// Uvěřitelný drama o tom, jak by se vám žilo s parchantem, kterej si užívá přítomnost ADHD. Kamera zabírá ksichty, páč grimasy mluví často za všechno. S takovým člověkem se fakt nikdy nenudíte (nevěříš? Napiš, nějakýho ti na víkend seženu!). Film vo něčem. Navíc ftipně (artově?) pojatý hrátky s vobrazem (že sis rozšteloval zobrazovalo? Neřeš, ještě furt ti můžu sehnat toho parchanta s ADHD…). Když jsme u toho artu – líběj se mně i herecký výkony těch tří. Film je plnej emocí. Špatnejch i dobrejch. A lidský povahy. A kdyby si vyhráli s koncem, dostal by bůra! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Právě mýmu zlatíčku diagnostikovali ADHD. (Léčit? Motol? Ty vole, vyhledej si pasťáky…) 2.) Chcu si užít drsný rodinný vztahy. 3.) Thx za titule ,,mOnkey.csfd“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (17.04.2015)

Xavier Dolan má hodně odpozorováno a nebojí se to použít... a tak se stalo, že mě už podruhé totálně dostal. Jako mnohým přede mnou mi schází slova, která by snesla přirovnání k rezonanci vstřebaného, proto se omezím jen na ubezpečení, že Mommy má všechno, v čem je Dolan jedinečný, plus geniální vychytávku k tomu a naprosto úžasnou Anne Dorval jako pastvu pro dva smysly. Jó, život je hodně často v blbým formátu... (08.07.2015)

Chvílemi těžké na sledování a možná i zbytečně dlouhé, ale ve výsledku až děsivě realistické drama o svobodné matce a jejím nezvladatelném synovi, jehož nevypočítatelnost je někdy opravdu nebezpečná. Film stojí a padá převážně na hereckých výkonech, které jsou bez rozdílu bezchybné. Vzhledem k věku pana režiséra, obdivuhodné dílo. (17.05.2015)