Božská Florence

Tak túto historickú anomáliu vôbec nechápem a nechápem ju ani po pozretí evidentne značne štylizovaného filmu. Nakoniec je to film o láske a nesmiernej oddanosti a otvára otázku, či to v tomto smere nebolo zo strany pána priateľa a manažéra kontraproduktívne, aby sa aj sama zodpovedala, že teda asi nie. Grant, Streep aj Helberg dokonalí, len ma skrátka tento príbeh nezaujal natoľko, aby som sa do ich postáv dokázal, respektíve chcel vcítiť. 70% (25.12.2019)

"People may say I can't sing, but no one can ever say I didn't sing." Božská Florence je film, který těží zejména z úžasného hereckého obsazení a samotného námětu. Meryl Streep je Paní herečka a v roli "nejfalešnější zpěvačky všech dob" pouze potvrzuje svoje kvality - nabíledni je porovnání s muzikálem Mamma Mia!, co se Merylina zpěvu týká. Hugh Grant mě svým výkonem mile překvapil a dokázal, že vedle sukničkáře Daniela z Deníku Bridget Jones umí zahrát i na vážnější notu. Vedle toho musím rovněž zmínit Simona Helberga, který svým připitomnělým šklebením (samozřejmě v dobrém slova smyslu) dodával filmu na humoru. Čímž se dostávám k tomu, že ve filmu fungovala skvěla jako humorná tak i dramatická stránka. Když Florence začala zpívat při pravidelných zkouškách nebo před publikem, tak mi to v momentě vyvolalo úsměv na tváři, čemuž pomáhali i další aktéři (zejména ta blondýna). Naproti tomu stojí dramatická linie, která vyvažuje onu odlehčenost - ať už jde o Florencinu nemoc či její bezbřehou touhu zpívat nebo její alternativní vztah s manželem. Musím se zde přiznat, že před tímto snímkem jsem neměl o někom jako Florence Foster Jenkins vůbec ponětí, což je možná tak trochu ostuda. Zkrátka kvalitně natočený životopisný snímek o jedné neobyčejné ženě, která se do dějin zapsala právě tím, že vynikala z davu svou extravagantností a nezaměnitelným zpěvem - byť byl otřesný. (10.09.2016)

Asi jsem v tomhle případě zase ovlivněn tím, že jsem viděl nejprve hru na divadle, kde mi přišla naprosto skvělá. Rozhodně jedna z nejlepších her Jihočeského divadla. Meryl Streep je opět úchvatná, Hugh Grant stárne, ale pořád je dobrý, Simon se oprostil od své seriálové role a šlape jim to, ale ten film je tak nějak jinak obyčejný. (03.10.2016)

Takový dobře promazaný stroj. Nezklame, doveze, kam majitel potřebuje, ale pořád je to chladný kus, kterého za čas vystřídá nějaký nový. Pro nás diváky to bude jiný příběh. Britská stálice Stephen Frears (Špína Londýna, Královna) předkládá příběh o prachaté americké aristokratce, která má obrovskou základnu fanoušků, jenže její operní zpěv je otřesný a nevnímá to zřejmě jen ona sama. A pár nejvděčnějších. Životopisné filmy nám často cpou osobnosti, které ve svém oboru uspěly. Florence paradoxně patří mezi ně, protože umírá, aniž by si uvědomovala, že byla spíš pro smích. Tomu zuby nehty celé roky zabraňuje svými metodami s dobře zaplaceným publikem milující partner v dokonalém podání Hugha Granta. Tenhle recitující i tancující britský gentleman je znovu po letech k nakousnutí, škoda, že se nechal až příliš zaškatulkovat rolemi milovníků a víc si nevybíral poctivé role (Jak na věc, Hořký měsíc, nedávný The Rewrite). Jejich trochu podivné manželství bych nicméně hlouběji rozpitval a nabídl z něj „něco“ víc. Protože když to přeženu, tak jsme se zasekli na tom, že naše hvězda neumí zpívat a všechny tím zděsí. Ano, ona tím proslula, ale jaksi bych čekal i nějakou přidanou hodnotu. I třeba válečná realita do děje zasahuje poměrně povrchně. Kromě Granta potěší i Simon Helberg, který se coby její nový klavírní doprovod nejprve pitvoří, aby později umělkyni začal obdivovat. No, a samotná hvězda všech hvězd? Legenda Meryl Streep je samozřejmě velmi dobrá, ale výborná byla prostě jinde a jindy. Alespoň za mě. Frears nezklamal, ale nudě (jak už to v jeho filmech bývá) a chladu se nevyhneme. Takže tahle bublina o jedné pochybné slávě nakonec nečekaně rychle splaskne. (29.09.2016)

Božskou Florence jsem před nějakým časem poznala jako Marguerite Dumont, a to ve snímku "Marguerite" z roku 2015, který si - dle dostupných informací - s osudem skutečné Florence Foster Jenkins pohrával mnohem volněji, k čemuž ho (dle mého názoru) opravňovala i změna jména hlavní hrdinky. Vyobrazil ji jako až dětsky důvěřivou bytost s dobrým srdcem, obklopenou gruppou bezpáteřních prospěchářů. To "Božská Florence" z roku 2016 je na tom o poznání líp: I ji nechávají její blízcí i známí žít v bludu, že má pěvecké nadání, ale zásadní rozdíl spočívá v tom, že většina z nich k ní cítí upřímnou náklonnost. Přála bych si, aby právě tenhle z obou obrázků byl pravdivější, nicméně ... ať je to jak chce, za komediální nelze považovat ani jeden. Oba filmy jsou pravověrnými dramaty s lehce úsměvnými i posmutnělými prvky - toť vše, jejich kvalitu to ale nikterak nesnižuje. (03.01.2019)