Paterson

Jeanne Dielmanová post-industriální Ameriky. Jarmusch dokázal jít vždy až k podstatě. Ať už natáčel western (Mrtvý muž) nebo upírskou love story (Přežijí jen milenci). Nejnověji zbavil všech zbytečných vrstev „slice of life“ drama o životě pracujícího člověka a natočil přirozeně plynoucí film, v němž jsou hlavní hrdina, forma a styl v dokonalém souladu. Paterson má rád poezii Williama Carlose Williamse a svůj obyčejný život, dávající mu jistotu, že se také zítra ráno probudí vedle své milované přítelkyně, posnídá cereální kroužky s mlékem a vyrazí řídit svůj autobus číslo 23. Díky tomu, že většinu dne jede na autopilota, může občas přepnout do básnického modu a vymyslet pár nových veršů třeba o krabičce na sirky. ___ Ve stejných volných verších, v jakých okolní realitu reflektuje Paterson, jako kdyby byl vyprávěn celý film. Nejde o sérii kauzálně provázaných, k vytyčenému cíli směřujících událostí, z nichž jedna by navazovala na další. Podstatné jsou variace a kontrasty. Když Paterson po práci potkává dívku, jde o nečekané setkání, a ptáme se, co z něj vyplyne. Když se probudí v posteli sám, zajímá nás, kde je Laura. Paterson zůstává zenově klidný, působí jako člověk z počátku minulého století (kdy lidé nepoužívali mobily a počítače) a svou rutinu nehodlá měnit. Laura je oproti němu akční a každý den vymýšlí něco nového. ___ Některé motivy vůbec rozvedeny nejsou (únos psa, šachový turnaj), další Jarmusch pointuje jen pro naší radost (nahnutá poštovní schránka). Výsledek pro něj zkrátka není tak důležitý jako proces vzniku, zachycený v případě Patersonových básní tím, že se jejich slova postupně objevují na plátně. Hledání je důležitější než to, zda něco najdeme. ___ Vizuální rytmus, projevující se ve dvoubarevných dekoracích a šatech, které Laura vyrábí, v opakování omezeného spektra záběrových kompozic a střihových postupů nebo v dalších zdvojeních (dvojčata, podobnost Laury a hrdinky filmu Island of Lost Souls), pomáhá i bez výpomoci symbolů a stylistických ornamentů proměnit to, co vidíme a co je navenek tak obyčejné, v něco poetického a jedinečného. Stejná logika je v závěrečném rozhovoru s japonským turistou vztáhnuta na celý lidský život. ___ Můžete pracovat jako lékař nebo řídit autobus a přitom být básníkem. Stačí za každou cenu o něco neusilovat, za něčím se nehnat (protože pak budete akorát zklamáni, že věci nevycházejí podle vašich představ) a přijímat podněty, které vám okolní svět nabízí. Sami pak začnete objevovat poezii ve všedním, každodenním, samozřejmém. Jarmusch tohle skoro buddhistické moudro dokázal vtělit do struktury filmu a učinit jej tak univerzálně srozumitelným. Ve své ozuovsko-bressonovské jednoduchosti neuvěřitelně silný film, který toho sděluje mnohem více, než kolik se toho v něm stane. 90% (04.01.2017)

51. MFFKV: Snímek o sedmi dnech ze života řidiče autobusu, který je zároveň amatérským básníkem, dotahuje Jarmuschovu typickou poetiku na zcela novou úroveň, v níž zdánlivě vyprázdněný obsah postavený na harmonické repetici zcela souzní s filmovým stylem. Ten, stejně jako hlavní hrdina, který přísně dodržuje své rituály, virtuózně opisuje stejný vzorec (pohyby kamery, hudba, herectví, situace), aby nám se smyslem pro detail ukázal krásu každodenní existence. Síla Jarmuschova filmu nestojí na ději, nýbrž na pocitovém prožitku pramenícím z harmonických variací obrazů a jejich významů, které se snad nejblíže přibližují lyrické japonské kinematografii z dílen Kurosawy nebo Ozua. Po dni přichází další den – je ale jisté, že po Patersonovi už další takový film nepřijde. Alespoň v režisérově filmografii. (15.01.2017)

Kdyby za tím filmem nebylo jméno Jarmusch, tak ten film umře ve vlastní šťavě z nudy. Hrozně mě mrzí, že poezie, která zde tvoří tu spojovací linku, byla kvalitou hnána do slepé uličky a zároveň měla podržet film. Film je tedy bez děje nudný a co do pojítka - poezie - příšerný. Třetí hvězdu dávám jen tomu psovi. Docela týpek. (25.06.2022)

Nemam slov. Naozaj. Ten film zomna vysal doslova vsetko. Chut zit, premyslat, existovat, este aj snahu napisat tieto riadky. Film bol dokonalym stvarnenim nudy, nicoty, absolutneho nihilizmu. Zapletka neexistovala, hlavna postava bol nesympaticky, nudny flegmatik s este nudnejsim zivotom. Jeho priatelka - nestabilna, emocionalna, naivna a mierne manipulativna latina s obsesiou s "istymi" farbami. Stereotypny stary cierny barman, vedlajsie postavy a ich dialogy boli horsie jak NPC z GTA. Este aj ten chrciaci maly sprosty pes ma natom celom iritoval - aspon nakonci tu totalnu prazdnotu mierne naplnil. Naozaj som dufal, ze na konci filmu vsetci zahadne zomru a dom bude zvonka natrety na ciernobielo. Nadhernym paradoxom na tom vsetkom je, ze tento film som si pozrel na zaklade nepriameho odporucenia od spoluziaka zo strednej, ktory ho oznacil za svoj oblubeny. Uz mi je jasne, preco som si s nim nikdy nerozumel... (05.09.2022)

Bola raz jedna rutina. Pohľad na hodinky vždy v rovnakom čase, aj bez budíka. Ranné vstávanie, práca, večer cesta domov. Žena v domácnosti so slabosťou v čierno-bielych dekoráciách, venčenie psa a jedno pivo. Veci tak bežné, že sa nemusia ani rýmovať. A predsa z určitého zvláštneho dôvodu existuje pre niektorých z nás chuť o tom písať básne. (13.06.2017)