Sedím na konári a je mi dobre

Za mě škoda, že celej film nebyl takovej, jako posledních cca 20 minut, kdy to spadlo do opravdu bezvýchodiskového módu, který trefně reflektoval danou dobu. Předtim je to prostě klasický Jakubisko. Opojný audiovizuál, atmosféra hraničící s mystičnem. Ale k tomu příběhu tady mi to prostě tak nesedlo. Kdyby se toho tady chopil někdo, kdo víc pracuje s příběhem jako takovým, a nemá jako prioritu obrazotvornost, tak si myslím, že by mi celý film sednul lépe. Herecky je to jinak výborné, Hrubešová ukazuje maximum svých mladých předností, a tak by se dalo pokračovat dál. Ale nemyslim si, že je tohle látka přímo pro tento Jakubiskův rukopis. Třeba Tisícročná včela působí více poeticky, a tam to sedí lépe. (22.05.2024)

Včera jsem si zase jednou připomněla v TV tento výborný film. Mám ráda Jakubiskovu poetiku a výtvarnost, ale v některých jeho jiných filmech je převálcována roztahaností děje a nejasností postav. V 80. letech byl Polívka mým velkým oblíbencem, zvláště na divadle, ale zde mu to také velmi sedlo. I ostatní herecké výkony byly výborné, plus muzika, výtvarnost a i zajímavý a dokonce napínavý děj. Z dalších Jakubiskových filmů mám ráda Perinbabu / hlavní role výborná G. Masina / a Tisícročnú včelu. (30.04.2013)

Jakubiskovým sebenalezením (či spíše odvážným přiznáním se k jinakosti) ve Zbězích a poutnících začíná i jeho problematická (spíše než problematizující) reflexe dějin a role jednotlivce v nich. Laciná panoptikálnost, hrubé (fotografické) zrno, které skryje mnohou nedbalost a neschopnost, hereckou, režisérskou, kameramanskou i hudební, umožňuje velkoryse znázornit dějinné vlny, nezávislé na jednotlivci, mletému zrnu, z něhož se nic nového nezrodí, ale jehož vznícením se nasytí čas, ale také brání vhledu k vlastnímu semeni, z něhož lidský život vyrůstá. Jakýsi strach z psychologizace, psychologie jako toho „čehosi“ nehmotného, nezemského (a pro některé, snad i pro Jakubiska samého, mimozemského) a tedy i tabuizovaného, zde vystavuje lidskou duši výlučně ve chvílích krajního zvýznamnění se - jako by nebyla přítomná jindy, než ve okamžicích krajního subjektivismu, v momentech, kdy se zažité navrací tak nezastavitelně, že z jeho trosek vytryskne ten skutečně pravý obraz, nezávislý na konvenčním postřehování dat. Svět, který Jakubisko buduje, se tak podobá mučírně, která poměřuje odolnost individuí době a přitom svým lhostejným, zdánlivě objektivním, hlediskem pomíjí diváka, jenž se snadno ztotožní s vyprávějícím zbožštěným historikem a může svrchovaně – a neoduševněn i beztrestně – soudit. Čím jsou dílčí zobrazení niterných v/ý/stupů, vždy sporadické, jakoby nahodilé, přesvědčivější a silnější, tím hlouběji ode dna nabírá dějinná vlna, aby se rozlila i řečišti těch nejnepatrnějších vlásečnic. A to je snad ještě surovější postup, než jakým byl útok na city diváků „novovlnným“ (!) bezradným, ba níže než hovadským, zabíjením zvířat a estétskou simulací krutostí v prvním zmíněném nepodarku, ve Zbězích a poutnících. Plachý „okamih“ komunistického násilí při zatýkání obou „otckov“ se v dané optice jeví být jen okázalou maskou dějinné slepoty, ospravedlněním jediné, jedinečné viny, kterou nikdo krom režiséra nezná a kterou přitom znají všichni. Jakubisko ex machina. podvod (s malým p). (24.02.2017)

Vím, co chtěl autor říci, ale podle mne tak činí nešťastně. Už samotný dabing Pavelky a Macháčka je nepřirozený a odosobněný. Hrubešová všichni víme, že nic moc hrát neuměla, a co jí k herectví chybělo, to štědře vynahrazovala pohledy na svá odhalená ňadra a do svého klína. V určité době jsme s kamarády měli takovou hru, najít film, kde se Hrubešová ani jednou nesvlékne. A tady má zahrát minulostí poznamenanou ženu, které občas hrábne v kouli, a já jí to prostě nevěřím. Deaně sice role nadšené komunistické agitátorky sedne, ale přehrává ji neskutečně. A vlastně i Bolek zde nepříjemně přehrává, jako by si sem odskočil z Provázku na melouch. Celé to šaškovské a maškarní ladění sice asi má být v kontrastu s podivnostmi války a nastupujícího komunismu, ale byl bych raději za víc chvil zvážnění a možnosti zamyšlení. A vlastně i celkové vyznění filmu mi nesedí, protože netuším, odkud pánové brali energii? Z pomatené zrzky, která jim stejně nedala? Z nevlastní dcery, kterou léta neviděli? A má to oslovování "taťkové" nějak předznamenávat budoucí možnost adopce dětí homosexuálními páry? (01.05.2018)

Nádhera. Zatím nejlepší slovenský film co jsem kdy viděl. Poetika protkáná bohémstvím, bezstarostností a svobodou ve který vždy v pravou chvíli v podobě jedné měnší scény udeří krutost reálného světa. Vynikající závěrečná scéna. Ondra Pavelka s Bolkem Polívkou předvádějí absolutní hereckou topku. Markéta Hruběšová je tady ztělsněním, ženské křehkosti a krásy, ale především Juraj Jakubisko v životní formě. (02.04.2024)