Špina

No vida, kdo by si před lety pomyslel, že z té roztomilé Slovenky z filmu 10 pravidel jak sbalit holku bude jednou režisérka (i když u dcery z filmařské rodiny to vlastně žádným překvapením není). Film je to podle mě vcelku zdařilý - líbila se mi kamera (i když na můj vkus nadužívá detailních záběrů), skvělý soundtrack i herectví Dominiky Morávkové (i když ve filmu Pírko se mi přece jenom líbila víc). Samotné téma mě už tolik neoslovilo a původně - když jsem o filmu ještě nic nevěděl - jsem se domníval, že bude o něco originálnější (námět o znásilnění mi přijde velmi ohraný a osobně by mě více zajímal - a přišel v dnešní době i zajímavější - film o muži, který byl ze znásilnění obviněn neprávem - samozřejmě nechci trauma ze znásilnění zlehčovat nebo jakkoli obhajovat, ale čistě z uměleckého hlediska mi přijde, že v literatuře i filmu už bylo toto téma reflektováno "dostatečně", a z toho důvodu by měl zajímalo se na to podívat z druhé strany, mj. i v kontextu současné kauzy #metoo). Jinak veskrze souhlasím s výtkami, které na adresu tohoto snímku přede mnou adresoval Martin Svoboda, v konečném hodnocení ale tak příkrý nejsem, a za sebe nemám problém dát 4 hvězdy. (18.11.2017)

Jedna z mnoha variant, jak dokáže znásilnění poznamenat ženu a převyprávěno až v realisticky děsivé podobě. Herecky klobouk dolů před hlavní hrdinkou, která předvádí neskutečně depresivní polohy. Především první polovina je hodně intenzivní, bez servítek předhazuje negativní stránku dnešní doby a psychické stavy Leny děsí. Děj je vystavěný velice jednoduše, bez žádných zvratů, překvapujících momentů, ale přesto účinně umí zapůsobit. Podařilo se scény výborně doplnit hudebně, což zážitek ještě více umocňovalo. Nechtělo se mi vůbec věřit, že se jedná teprve o druhý režisérský počin Nvotové a zvládla to lépe, než kdoví jaký rutinér.......8/10 (29.04.2017)

Strašná škoda, vše potřebné ve filmu bylo, prostředí, kamera, herci i festivalový nádech, nicméně vše zůstalo zcela nevyužito, scénář i některé scény na úrovni Bastardů, pro mě těžce promrhaný potenciál na film, jenž by mohl konkurovat stylu, který mají někteří tvůrci na východě i západě Evropy již dlouhá léta tzv. v malíčku. (27.01.2019)

SPOILERy: Pocitovo podobné ako Speak, alebo On the Edge, žánrovo pripomínajúce viac to prvé. Tak trochu môj srdcový subžáner. Vyjazdené kolaje, s pár nejednoznačnosťami (ako vlastne bolo s Leninou spolubývajúcou na psychiatrii a jej otcom? Ako dopadla pomsta, ak vôbec dopadla? Ako dopadol Jakab? Ako dopadne Lena a jej sexuálny život, a bude ešte vôbec nejaký?) a ony už len tie nejednoznačnosti ako také sú často dôkazom remeselnej vyzretosti tvorcu. Tu ich je viac; niektoré sa dajú čakať, niektoré by ste čakali inak, ďalšie jednoducho len tak vyplynú z rozprávania a ani raz nepôsobia na príbeh našróbované násilne a pre efekt. Podobné je to s dialógmi a tým pádom aj hercami. Konečne je tu tvorca, ktorý dokáže zrežírovať niekoľkominútovú scénu s mladými, prakticky neznámymi herečkami, plnú fráz typu "Ty si piča, ty kokos," aby to nielen nepôsobilo smiešne či trápne, ale reálne, zo života, mrazivo. 4krát som mal zimomriavky; pri scéne samovraždy na psychiatrii, elektrošokoch, prezretí a spomínanej hádke. So všetkou úctou k niektorým našim tvorcom, zimomriavky som mal v slovenskom filme naposledy pri Obchode na korze. 90% s doslovným opakom toho, čo som písal v komentári k Môj pes Killer: Presne týmto smerom by sa slovenský film uberať mal. (26.12.2017)

po všetkých stránkach a vo všetkých rolách presvedčivé a realisticky podané herecké výkony (popri dominike morávkovej, na ktorej charizme a prejave celý film stojí, výborné najmä pri do menších úloh obsadených monike potokárovej, juliane oľhovej a patrikovi holubářovi) sú najvydarenejšou stránkou tohto režijného celovečerného hraného debutu, ktorý na príjemne nerozťahanej stopáži v pomerne komorne nastavenej výprave (jeden ústav s osadenstvom, z ktorého sa občas na chvíľku vybehne buď do prístavu, domov k hlavnej hrdinke, alebo do školy) rozpráva psychologicky a emočne náročnú tému. popri dobrej a za európskym štandardom festivalových filmov v ničom nezaostávajúcej formálnej stránke a režijne slušne odvedenej práci s pár dobrými nápadmi, pri ktorej sa kde-tu ešte objaví kozmetická chybička odpustiteľná pri debute (nevypointovanie obrazov, nezvládnutá improvizácia, nekriticky a neinovatívne preberané štruktúrovanie sujetu overeného a videného v mnohých iných podobne tematicky či žánrovo ladených filmoch posledných rokov) je vlastne jediné, čo najviac uberá filmu na naliehavosti, ktorú mohol mať, výpovednej hĺbke a zimomriavkovej katarzii scenáristicko-dramaturgická stránka, kde občas chýba motivické väzbenie (scén či konaní) alebo je nie úplne zrozumiteľne či štrukturálne správne postavené, občas sa skĺzne do dialogickej rutiny a klišé a niekedy sa pri výbere scén a obrazov pristupuje k pokusu o vyvolanie emócie "zvonka", scénami, ktoré sú tu pre ne samotné a pre zvýšenie dramatičnosti či emocionálnosti, pričom iné, ktoré by možno viac pripútali diváka k pacientom a samotnej hrdinke (ktorej samozrejme držíme palce, ale je to hlavne preto, že je obeťou, dejú sa jej zlé veci a je tak krásna a čistá, že tá špina, v ktorej sa ocitne, ju ničí a nám je to ľúto, ale silnejšie emočné a aspoň nejaké intelektuálne napojenie na ňu je slabé) chýbajú. scenáristka s režisérkou si dali dlhoročnú precíznu prácu na vývoji scenára, overovaní psychologickej správnosti konania postáv, konzutovali a poctivo pracovali na koherentnej a pokope držiacej psychologickej komornej dráme, čo im vyšlo, len popri tomto ponore do témy sa niekde občas vytratila (alebo mierne ochabla) snaha myslieť aj na diváka, ktorý už veľa filmov videl, ktorý niečo očakáva a ktorého treba celý čas držať v napätí (alebo ho baviť, alebo prekvapovať, alebo dráždiť, alebo masírovať - skrátka čokoľvek, než len mu ukazovať a o niečom ho presviedčať) a na konci ho oceniť katarziou. debutujúcim autorkám sa však rozhodne podaril pre ne veľmi cenný film, ktorý (verím a dúfam) bude tým najlepším východiskovým bodom do ich ďalšej tvorby a kariéry. (14.06.2017)