Prodloužený čas

Role stárnoucího profesora dějin výtvarného umění konfrontovaného s vážným onemocněním Miloši Kopeckému skvěle sedla. Typově mi tato role připadla podobná jeho legendární roli doktora Štrosmajera. Minimálně svým smyslem pro humor. Film je celkově velmi příjemný, ač vypráví o starostech stáří, nemoci a smrti. Kopeckému ve filmu skvěle sekunduje krásná, milá a hlavně empatická Táňa Fischerová. Kromě těchto hereckých výkonů mě na filmu zaujala moc příjemná hudba Zdeňka Pololáníka, která svým charakterem (klasického stylu) hezky korespondovala s krásami řady malířských děl, na které se ve filmu pěkně koukalo. (06.05.2017)

„Co je to za život?“ Otázka, kterou si většina z nás položí velmi často. Ne pořád, to ne, domnívám se, že řada z nás se „naučila žít“ a život milovat. Ale okusit tvrdou realitu hrozby předčasné smrti kvůli zákeřné nemoci, to člověka teprve naučí pořádně život užívat - bohužel. Pořád se omílá dokola - žijte každý den tak, jako by měl být váš poslední - a pár lidí si myslí, že tak skutečně žijí a druzí zase, že na to mají dost času, jiné věci jsou přece přednější. Je úsměvné, že řada lidí skutečně začne žít, teprve když si opravdu uvědomí cenu života, a občas je to už hodně pozdě. Charisma Miloše Kopeckého ani v tomto filmu nezklamalo, a navíc mám velmi ráda filmy, které chytnou za srdce, jsou mi zkrátka tak nějak blízké. Až na malé nepochopení pohnutek jedné z postav k nevěře mě tento film neuvěřitelně oslovil, zřejmě i proto, že už jsem tak nějak ztratila tu sladkou nevědomost mládí a občas si hodně citelně uvědomuju, že život je jen jeden a nemá smysl ho nechat jen tak promrhat, protrápit, musí se Žít. (07.12.2014)

...a všichni zde stejně budem až do smrti... Jirešův romantický film o stárnoucím profesorovi se obešel bez zbytečných klišé tohoto žánru a nabídl současně osobité bilancování nad lidským životem jakožto silnou hodnotou. Pravidelná ironická laškování mezi Milošem Kopeckým (v jedné ze svých nezapomenutelných rolí) a kouzelně roztomilou Táňou Fischerovou, plná nezapomenutelných bonmotů nejen o životě a smrti, dělají z tohoto filmu neskutečně pohodovou záležitost, kterou nakonec úplně nestísní ani vážné téma. Ve vznešeném obklopení krásných maleb starých mistrů, bohaté knihovny, tónů klasické hudby (kde Mozarta skvěle doplňuje původní hudba Zdeňka Pololánika) a půdy Filosofické fakulty Univerzity Karlovy dali tvůrci vzniknout jednému z nejpůsobivějších domácích filmů osmdesátých let. 85 minut nejrůznějších emocí v příběhu o životě, lásce a naději doplňuje pro mne coby vyšokoškoláka i zajímavá vedlejší linka se studentem, který se rozhodne otevřeně podat ve své práci svůj nekomformní názor mimo oficiálních představ ze stran nadřízených (což minimálně před rokem 1989 muselo znamenat pořádnou odvahu i riziko zároveň). O filmu zde Marthos napsal, že je v kontextu doby pozoruhodný. Pro mne je osobně Prodloužený čas film s obrovskou duší, pozoruhodný ve svém jádru i bez jakéhokoliv kontextu. 95% (21.01.2020)

Navzdory skvostnému obsazení a tomu, že tam skoro celou dobu hraje krásná hudba, jsem překvapeně zjistil, že mě stejně ten film moc neoslovil, a z podobného soudku dám raději přednost o rok mladšímu snímku Faunovo velmi pozdní odpoledne, v němž se Chytilové podle mě podařilo vyjádřit nějaký obecně platný přesah o trapně zestárlých seladonech, zatímco Jireš "pouze" sleduje výsek ze života imaginárního partnerského páru, který mi subjektivně přišel dramaticky nepříliš zajímavý. Postavit to celé pouze na velkém věkovém rozdílu mezi oběma partnery (citelně jsem zde postrádal retrospektivní pohled, který by vysvětlil, jak se Karel s Alenou dali vlastně dohromady - film totiž překvapivě nesděluje nic nejen k tomuto, ale dokonce ani nic o tom, zda ti dva mají nějaký sexuální život, jak je na tom Karel majetkově, a jakou minulost má za sebou Alena, aby nějak více osvětlil, co ji vehnalo do náruče někoho, kdo je o 25 let starší a kdo se k ní skoro celý film chová extrémně hnusně), z nichž jednomu je diagnostikováno závažné onemocnění (pochopitelně tomu staršímu - Karlovi, byť například ve filmu Umírající zvíře rakovinou naopak onemocní mladá žena a její starý milenec musí jen bezmocně přihlížet jejímu umírání), takový námět mi prostě přijde až pohříchu banální. Film přitom rozvíjí víc motivů, jako např. lékařské dilema ohledně sdělení skutečné diagnózy, předsudky společnosti vůči párům s velkým věkovým rozdílem, smiřování se se smrtelnou diagnózou, revoltu vůči fakultnímu konformismu, atd., ale všechno mi to přišlo zpracováno dost povrchně a nepřesvědčivě (kapitola sama o sobě jsou Karlovy přednášky pro studenty - nemohu si pomoci, ale ty Kopeckého repliky s promítanými obrazy za zády mi přišly docela hloupé - české filmy obecně podle mě mají problém s nevěrohodnými přednáškami vysokoškolských vyučujících, viz třeba naprosto tragická Balzerová v Teorii tygra; přijde mi to o více překvapivé, že je v titulcích filmu uvedena jako odborný poradce historička umění, PhDr. Eliška Fučíková). Já jsem asi celkově Jireše nikdy moc nemusel, protože kromě vynikajícího Žertu a zajímavé Valerie už podle mě nikdy nic tak dobrého nenatočil, a počínaje normalizací jeví jeho filmografie dost upadající kvalitu. Bylo celkem zajímavé zde vidět dobovou Prahu, Kopecký je herecky samozřejmě excelentní, a Fischerová byla kupodivu za mlada velmi hezká, ale celkově mi ten film bohužel jinak přišel dost banální a veskrze prostý jakékoli výraznější scenáristické invence. (09.11.2020)

Náhled na tento film mi silně ovlivnila četba dávné recenze Jiřího Cieslara z 80. let, která vyšla i v jeho sborníku Concettino ohlédnutí. Dotyčný text citlivě a precizně rozebírá, že Prodloužený čas je jedním z nejfalešnějších, rádoby ušlechtilých normalizačních filmů, který vlastně lidem v té době vytvářel iluzi toho, že za daných podmínek je možné žít noblesně a nad věcí. Cieslar zvlášť vzpomíná, že kdyby jeho jako studenta učil takový profesor, byl by studenty nikoli milován, ale považován za naprosto nepřijatelného pozéra. Dnešní obliba tohoto filmu je smutným dokladem ztráty paměti a úpadku měřítek.:) (08.04.2013)