Misia

Scénář: Robert Bolt .. Neztotožňuji se s žádným náboženstvím. Když k tomu připočtu církevní lži, postoje a kruté, nespravedlivé chyby, je mi z něj na nic. Film Mission poukazuje na jednu z jejich temných stránek minulosti ve dvou liniích příběhu, které do sebe přesně zapadají. Nejprve poukáže na zakládání misií a (ne)násilné konvertování domorodců na náboženskou víru. Jenže politikaření míchá karty a otáčí vítr, tak že nakonec dojde k vyhnání a masakru věřících. V druhé příběhové linii sledujeme osud muže, který pod tíhou hříchů najde očistu ve víře, ale později odhaluje hlubokou špínu, krytou lží a postaví se na stranu těch, které dříve lovil a později vedl v boji – duchovním i válečném. A jen duše takový lidí budou žít navždy – ve vzpomínkách živých. Výpravný příběh dal zajímavé role, ve kterých excelují Robert De Niro a Jeremy Irons. Snímek se nese v duchu panenské atmosféry, ozdobený překrásnou kamerou a výtečnou Morriconeho hudbou. 75%. (10.04.2006)

Retro /// A TAK SE STALO, ŽE KMEN GUARANI BYL NAKONEC PŘIVEDEN K VĚČNÉMU BOŽÍMU MILOSRDENSTVÍ A K CHVILKOVÉMU MILOSRDENSTVÍ ČLOVĚKA....... /// Jak pořád říkám: (některý) ,,filmy stárnou“. A nic na tom nezmění ani fantastický prostředí ,,zahrady ráje“. Jezuité jsou tu ,,ti dobří“ a Bůh má rozhodnout, jestli z indiánů budou otroci. Hovno Bůh.... Zajímavej historickej film o skutečných věcech s perfektními rolemi pro J. Ironse a R. de Nira. A jednou pro vždy: RÁJ NA ZEMI – Vaše Svatosti, jedině bez asistence církve! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Mám rád filmy podle reálných historických událostí. 2.) Zajímá mě, jak církev v 18tém století bojovala proti přemnožení planety. 3.) Thx za titule ,,freedom75“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ * (20.10.2011)

Hodně emotivní snímek o tom, jak si pár Jezuitů užívá dočasnou idylku s domorodými indiány a snaží se je "domestikovat". Nejvíc na mě zapůsobila scéna, jak se De Niro vydal na tu jejich misii formou poutní cesty, aby dosáhl pokání a katarze. Určitě v tom sehrála roli i hudba, ale to jak se očistil a naprosto sesypal, přišlo mi to jako nejsilnější scéna celýho filmu. A taky se mi líbil ten nenápadně vylíčenej vztah toho mladýho domorodýho kluka, co si De Nira oblíbil a všude ho pak doprovázel. A Morriconeho soundtrack je boží. (20.03.2017)

Nikdy jsem neměla křesťanství zrovna v lásce, po shlédnutí Mise ale musím své tvrzení trochu poopravit; proti křesťanství jako takovému nic nemám, nedokážu ale vystát církev a její zásahy do světové politiky. Cožpak by někdo Ironsovi a jeho postavě dokázal vyčítat ušlechtilé pohnutky? Cožpak by někdo De Nirovi mohl v závěru spílat za to, že se ve jménu víry vrhl do boje, ačkoliv minuty před tím přísahal, že už krev neprolije? Za hudby Ennia Morriconeho (právě sháním soundtrack) se vám ale do hlavy dostane hlavně jedna myšlenka, totiž "Nebylo by jim lépe, kdyby nás nikdy nepotkali?". Mise nutí člověka přemýšlet, někdy je pro ateistu, jakým jsem já, až trošku moc překřesťanzována, mohlo by se zdát. Ale už jenom za ten moment, kdy seňor De Niro zabíjí strážce a uvědomuje si, že se ve jménu něčeho vyššího stal znovu tím člověkem, jehož stopy se ve své mysli snažil potlačit, za ten pohled do očí, odevzanost a odhodlanost v jednom, Misi jakoukoliv náboženskou agitku ráda odpustím. (04.05.2008)

Někdy je královnám souzen úděl Popelek a největším skvostům přiděleno místo na nejzapadlejší a nejzaprášenější polici, kde je potenciální pátrač objeví pouhou náhodou, pokud vůbec. Náhoda mi během brouzdání po obchodě postavila do cesty regál, kde se za spoustou jiných věcí krčil stříbrný disk v nenápadném obalu s nápadnými jmény. Udiveně jsem se ho chopila a ještě udiveněji si ho prohlížela, protože přes všechna jména zvučící slávou a ocenění zvučící drahými kovy mi titul nic neříkal. Nedoneslo se k mému sluchu, že Robert De Niro, kterého bych si nikdy předtím nedokázala představit v historickém kostýmu a s kordem v ruce, si kdysi střihl roli koloniálního Kaina, který se vydal cestou pokání dávno před Briony Tallisovou. Nebylo mi známo, že Jeremy Irons svého času ztvárnil nejlidštějšího následovníka Ignáce z Loyoly, jakého jsem kdy poznala. Nebyla jsem obeznámena s tím, že Liam Neeson v intermezzu mezi Bounty a Schindlerovým seznamem hrál chlápka s kněžským kolárkem na krku a s kuráží v srdci. Neměla jsem ponětí, že Cherie Lunghi si po Guineveře v Excaliburu ještě jednou zopakovala roli ženy, pro kterou osudově ztratí hlavu hned dva chlapi. Nevěděla jsem, že v onom roce, kdy z nebe padaly trosky Challengeru a černobylský spad, nechal Roland Joffé spadnout tělo ukřižovaného misionáře z vodopádů Iguaců a postaral se tak o jeden z nejpůsobivějších filmových začátků, jaké jsem zatím viděla. Netušila jsem, že jeden z mnoha majstrštyků Ennia Morriconeho zní při scénách z nezkrocené rajské zahrady, zvané brazilská příroda. Nepředvídala jsem, že ve mně bezkonkurenční kamera zanechá pocit, že je to moje tvář, kterou třísní bahno jihoamerické džungle, chladí tříšť z divoké řeky a spalují plameny zapálené misie, že budu držet palce až k frakturám dvěma zcela odlišně a zcela pochopitelně jednajícím chlapům, z nichž jeden proti těm, kteří mají "in God we trust" napsáno leda na bankovkách, bojuje mečem a mušketou, a druhý vírou, láskou a nadějí, že mi životní postoje a osudy Rodriga a Gabriela potvrdí mnou vyznávanou zásadu, že když padneš na hubu, znamená to, že jdeš kupředu, a že se místo dalšího z mnoha snímků na téma "ušlechtilý divoch versus zkažená civilizace" dočkám filmu s mamutí silou a olověnou tíží, při jehož závěrečných minutách se mi potečou největší slzy za dlouhou dobu. Teď už to vím a vzdávám díky náhodě či osudu, kteří přivedli klikatými cestičkami Misi až do mého přehrávače a umožnili mi sledovat, jak nešťastní Indiáni kmene Guaraní "poznali nekonečnou milost Boží a krátkodobou milost lidskou." (29.04.2008)