Posledné recenzie (665)
Zásah šťastím (2023)
Není větší radosti, nežli zjištění, že Woody Allen i v osmaosmdesáti dál oplývá jako filmař dychtivou energií čerstvého dvacátníka, dál svět glosuje svým břitkým, leč inteligentním humorem a své nové hrdiny vede na jejich cestě za láskou s hravostí, jakou by mu mnozí o dekády mladší kolegové mohli leda závidět. Po opravdu rozvrzaném Kolu zázraků z roku 2017 jsem o Allena přestal načas jevit zájem. Majákem, jenž mě k jeho osobnosti znovu přitáhl, byl v poslední době paradoxně spíše vyvolaný skandál okolo jeho manželství s Miou Farrow a všechna ta křiklavá obvinění, jejichž právní legitimita je asi stejná jako tvrzení, že Země je placatá. Hodně diváků i institucí se od Allena a jeho tvorby distancovalo. Dobrovolný exil ve Francii (kde mu koneckonců vždy rozuměli nejlépe) však Mistrovi očividně prospěl. Zásah štěstím je neskutečně svěží, příjemný a nápaditý film, v němž se režisér Annie Hallové po dlouhé době vrátil k síle svých kanonických děl, byť jinak než bychom možná čekali. V Zásahu štěstí zprvu Allen navnadí divácké choutky náznakem romantické komedie o nevěře, posléze přejde k hlubší reflexi instituce manželství, aby v druhé půli mohl chytře vykličkovat a přesunout se k napínavé detektivce, jejíž pointa je báječně úderná. Je to rozhodně nejdospělejší a nejzábavnější Allenův snímek - minimálně od Půlnoci v Paříži - a zvláště potěší i pro omračující fakt, že je to jubilejní dílo s číslem 50. Žel je nejspíš opravdu poslední.
Chiméra (2023)
Po Šťastném Lazzarovi pokračuje režisérka Alice Rohrwacherová v šíření krásy filmem Chiméra, pojednávajícím nejen o skrytých skvostech etruské kultury. Je jen o málo slabší než její předešlý Lazzaro, v němž pro změnu zkoumala dopady postindustriální společnosti. Svůj osobitý styl Rohrwacherová ani v Chiméře nezapře: Super 16 mm, zrnitý obraz, vskutku magické působení světla. Hlavním hrdinou Chiméry je mladý Angličan Arthur (Josh O'Connor), který - stejně jako Lazzaro - vládne nadpřirozenou schopností. V tomto případě se jedná o umění nalézt pod zemí tisíce let spící etruské hrobky a jejich bohatství. Zároveň Arthur pátrá po bráně do studnice umlklých duší, jež by ho zavedla k jeho ztracené lásce...
Vlk z Královských Vinohrad (2016)
Nápaditá bilancující mystifikace, v níž věčný experimentátor Jan Němec spojuje archivní záznamy z roku 1968 s průvodním komentářem a rekonstruujícími záběry z festivalu v Cannes o půl století později. Vtipné, sžíravé, ostře glosující, nešetřící ani Němcovy nejbližší filmařské kolegy... takové je poslední dílo tohoto modernistického mistra čs. kinematografie. Hranice zvládnutého filmu a neumětelství se filmovým médiem vyjadřovat je zde chytře setřena Němcovým nezaměnitelným rukopisem.
Posledný denníček (223)
Viděl jsem
Dnes večer jsem viděl patrně druhý nejočekávanější film letošního roku, Barbie. Gretu Gerwig s nadšením sleduji už od jejího debutu Lady Bird z roku 2017, její adaptace románu Malé ženy mi přišla skvělá a modernisticky vypiplaná, zato na Barbie jsem šel s očekáváními podstatně nižšími. Výsledek? Protože mám už komplet "Barbenheimera," mohu se dopustit srovnání (leč je to kravina). Oba filmy jsou za mě na krásné čtyři z pěti. Za srdce mě paradoxně více chytla uvolněná Barbie (zejména pro nádherné odkazy k hollywoodské kinematografii, nádherným kulisám a výtvarné koncepci a v neposlední řadě pro nádhernou a jako vždy božskou Margot Robbie). A feministická douška... ano, občas je nadbytečná a mechanická. Povětšinu filmu se mi však jakýsi odraz společenských tendencí dneška jevil jako půvabně nevtíravý. 7,5/10.