Hanele

Tohle je pozdní a dosti slabé Kachyňovo dílko. Kachyňa nebyl geniální režisér. Ale ve své době byl nadprůměrný český režisér -- o tom žádná a pějme mu velkou slávu. Dnes kdyby takových bylo aspoň půl tuctu... Jenomže nejsou. Všechno je to jen narcistickej bezvýznamnej potěr... Snad na pár výjimek... Ale kolikrát dnes dostanou výjimky možnost točit? Jednou? Dvakrát? Víckrát ne. Vždyť to jsou výjimky z pravidla. (11.07.2007)

Těžko říct, jak se má člověk cítit, když sleduje odjezd Hanele. Předlohu jsem četl ve škole a na film jsem neměl potřebu se dívat. Tušil jsem proč. Ne že by nebyl dobře natočený, ale nelíbil se mi. Fyzicky nevolno my bylo z postavy Václava Chalupy (ten člověk snad nehrál nikdy nikoho sympatického), naopak mě potěšili herci ze zlínského divadla. Ale víckrát už určitě ne. (27.04.2021)

Mám slabosť pre filmové príbehy odohrávajúce sa v "štetlu" (trebárs Anatevka z Fidler on the roof či moja najnovšia filmovo-srdcová záležitosť Vlak života) a preto nečudo, že ma upútala aj Hanele a jej dedinka v Podkarpatskej Rusi. Vlastne sa ani nečudujem, že ma príbeh "o smutných očích Hany Karadžičové" zaujal; je tu judaizmus, sú tu predsudky, dedinská komunita, svojvoľní jedinci, pokusy vymaniť sa tradíciám, jemná poetika, dedinské detstvo, rodinné vzťahy, rodová hierarchia... A je tu fantastický Miro Noga v (možno) svojej životnej role. Chcelo to hádam aj jidiš a k nemu titulky, no to je snáď už len moja prehnaná požiadavka. Beztak je to pozoruhodný filmový počin, a hoci moje teoretické vedomosti z českej literatúry sa točia viac-menej len okolo Boženy Nemcovej, celkom určite sa ich chystám obohatiť aj o Ivana Olbrachta - ak bola jeho knižná predloha aspoň sčasti tak presvedčivá ako tento film, mám sa na čo tešiť. (03.07.2013)

Dojímavá adaptace knihy Ivana Olbrachta. Působivé herecké výkony, z nichž mě zaujala hlavně neznámá Lada Jelínková. Její ztvárnění mladé židovky Hany, která se v Ostravě seznámí s bohatým Ivo Karadžičem, jenž konvertoval od víry, je skutečně mistrovské. Vyvstalá konfrontace kvůli víře je pak jen logickým vyústěním přehledně vedeného děje. (14.08.2002)

Podařená adaptace Olbrachtovy povídky O smutných očích Hany Karadžičové z knihy Golet v údolí. Ivan Olbracht, přesvědčený levicový prvorepublikový intelektuál a člen KSČ, skutečně žil od roku 1931 v Podkarpatské Rusi (jezdil sem každé léto a párkrát tu pobýval i v zimě), kde mimo jiné založil Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi. Jeho světový názor se odrazil samozřejmě i v jeho knihách, někde prvoplánově (Anna proletářka), jinde a častěji mnohem sofistikovaněji - z prostředí Podkarpatské Rusy je jednoznačně nejlepší baladická ozvěna mýtu o Nikola Šohajovi, (který bohatým bral a chudým dával) a jistě i povídky z prostředí polanských Židů. Nechci zde tvrdit, jaká strana politického spektra je tou správnou a pravdudící, chci jen konstatovat fakta, která jsou ostatně patrná i v Kachyňově adaptaci (postava uvědomělého ševce Leiba Abramoviče, ozvěny zárodků organizovaného dělnického siónského hnutí mládeže v podobě agitace k práci a životu v komunitě - v hachšaře...). Kachyňa ukázal ostatně velkou odvahu, když se pokusil svůj film natočit tak, že by se dal primitivně interpretovat skoro antisemitsky - pod tímto zjednodušujícím nánosem je ovšem hlubší významová rovina - Kachyňa natočil svou obdobu Peckinpahových Strašáků...venkovský svět odloučené a izolované židovské chasidské komunity (goletu) se silně tradicionalistickým ukotvením, svět patriarchální nadřazenosti a (v tomto kontextu primitivního) zákona dogmatické víry - bouřit se proti tomuto světu znamená exkomunikaci - vyhoštění, které se jen náhodou nezvrhlo v agresi a veřejný lynch... Podobné filmy: Golet v údolí, Hordubal (19.12.2008)