Jan Palach

Sedláček natočil slušný film, který mě hned v několika bodech potěšil. Zároveň ale nijak výrazněji nevystoupil z té těžkopádnosti českého mainstreamu a kladně tak Palacha hodnotím spíše v jednotlivostech, než za jeho celkovou komplexnost a soudržnost díla jako takového. Předně musím pochválit obsazení hlavní role. Sedláčkovi se podařilo vyhnout se provařenému xichtu českého hereckého rybníčku a dokázal z neznámého Zavadila vydolovat umírněný a přesvědčivý výkon na úrovni. Jeho konstatně trpitelský výraz má své opodstatnění a přispívá k té lehce enigmatické atmosféře, o kterou se Sedláček konstatně snaží. A to je jeden z celkových problémů filmu. Na mnoha místech snímku je cítit, jak moc se tvůrci snaží, jak moc chtějí, aby tohle fungovalo, nebo aby právě tenhle moment zapůsobil právě takhle. Chybí tomu lehkost a přirozenost, která by diváka bezbolestně provedla 2 hodinami k samotnému finále. A ač právě finále je dobře zvládnuté a přináší určitou katarzi, desítky předcházejících minut střídají dobré momenty s těmi nudnými, nebo i zbytečnými. Chtě nechtě, nedokázal jsem se vyhnout srovnávání s Hořícím keřem. I když každý ze snímků vypráví tu opačnou část příběhu, je zcela jasně vidět, jak čeští režiséři pořád a pořád zaostávají za svojí evropskou konkurencí. Hořící keř je drtivá, husí kůži nahánějící filmová smršť, Jan Palach je "jen" obstojný, slušně obyčejný (televizní) film s výrazným závěrem. 6/10 (23.08.2018)

Za zmínku nepochybně stojí herecké výkony, ať už se jedná o Zuzanu Bydžovskou nebo Viktora Zavadila, oba mi do svých rolí pasovali a byli výborní. Své výhrady ponechám stranou, nejsou podstatné. Ten, kdo je tu zásadní, je Jan. A i když je jeho rozhodnutí diskutabilní, někým obdivován, jiným zatracován, mně se nad ním tají dech.. (21.01.2019)

21. ročník festiwalku Kino na granici je zase dost popiči. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct, že naprosto splňuje veškeré atributy profesionálně zorganizované akce, kde se v odporném bezútěšném prostředí českého a nádherném historickém polského Těšína (bohabojní bezďáci a cigoši se zaplaťsatan do Ojczyzny bojí, tudíž zvratky a chcanky končí před mostem přes Olši) starají o kdejakého kokota jako o vlastního. Jen letos dost školácky manažersky pochybili a zapomněli uzavřít s Ředitelem smlouvu o dodávce počasí. Jistěže je to zřejmá chyba polské strany, protože ta má nahoru přímou linku, avšak nejvyšší Meteorologická entita to pojala nexenofobně a trestá i ateisty, tudíž na obou březích panují klimatické podmínky totálně napiču. Tedy opět pardon, chtěl jsem samozřejmě říct, že tyto neodpovídají normativním standardům posledních let a Žán Pól dvojka zjevně ztrácí pozici oblíbeného náměstka. Naštěstí pořadatelé alespoň částečně vyvážili svou minelu tím, že zvolili otvírák, u něhož se zmoklý a promrzlý divák a priori zahřeje. Abych byl upřímný, já se k ohni moc nehrnul v očekávání Hořícího keře ryloudyt, u kterého se budu muset ze zoufalství, na protest proti trapně kýčovitému morálnímu konzumerizmu a z totální nudy k posrání někdy uprostřed radši polít benzínem a zapálit, abych se tolik netrápil. K mému velkému překvapení jsem však ani neotevřel kanystr, protože se jednalo o scenáristicky i dramaturgicky poutavé, poměrně působivé a skoro nestranné retro s dobrým typologickým výběrem mile nesympatických herců, které se vyhýbalo obvyklému hysterickému glorifikování psychicky postižených dětí s akutním zánětem kategorického imperativu a záchvaty vyššího mravního principu. Sice toho Jeníka vykreslili jako správňáckého pyjonýra, téměř vegana a plachého panice, co nepije a kdo ví, jestli kouří (vzhledem k přitažlivosti jeho obrněné dívky patrně kouřil), nicméně to k psychotikům vcelku sedí, protože jinak by si vážili života a nezarmucovali své blízké pácháním pičoidních gest, pro která, sotva jim přestal stydnout puding v družině, absolutně nemohou mít mimo lability a sebevražedných sklonů jakákoliv objektivní opodstatnění. Něco, jako by se někdo v dneska upálil na protest proti vstupu Endyho Babitche do politiky. Snad větší zlo než Rusáci, to ještě uvidíte, a ta kunda by stejně neodstoupila, ani kdyby najednou protestně blafly dvě střední školy a řeznický učňák, protože je to jen cílená mediální manipulace a někdo proti té demogracyji přece bojovat musí! (29.04.2019)

Aniž bych chtěl čin Jana Palacha jakkoliv zlehčovat, tak mi právě jeho postava vadí asi nejvíc. Nebo respektive fakt, jestli se mám spolehnout na to, jak je vykreslen ve filmu, nebo to byl ve skutečnosti někdo úplně jiný. A to je taky ten hlavní faktor mého dnešního hodnocení, i přes herecký výkon Viktora Zavadila, který nelze označit jinak, než nadprůměrný. PS. a možná jsem s tím hodnocením udělal pro přečtení rozhovoru s jeho bývalým spolužákem vážně dobře. (13.01.2019)

Kdybych byl idealista, utěšuji se tím, že Sedláčkovo skličující, sugestivní a přesto věcné hledání (či ohledávání?) Jana Palacha otevře národu oči. Ve skutečnosti se spíš obávám, abychom se zanedlouho neohlédli za posledními třiceti lety a stejně jako „Jenda“ si nepoložili otázku „Takže ono to všechno bylo jenom jako?“. ___ Vadila mi občasná doslovnost a velká slova nebo nedostatečné využití některých postav (Eva), ale v celku považuji určitou fragmentárnost vyprávění, enigmatičnost hlavního hrdiny (danou právě tím, že jej poznáváme jen z útržků) nebo nadřazení faktů emocím za výborný tah. Vyprávění je zprvu svižné, eliptické, podobně uvolněné jako doba, ve které se příběh odehrává. S tím, jak se Palachovo vnímání skutečnosti zužuje (vyjma několika scén se celý film svědomitě drží jeho hlediska), čas vyprávění a čas vyprávěného k sobě mají stále blíž. Nedochází už k náhlým skokům mezi měsíci, události sledujeme skoro den po dni, v závěru takřka minutu po minutě. O to naléhavěji si uvědomujeme bezvýchodnost situace a nezvratnost dění (k tomu přispívá také navracející se motiv ohně, resp. ohně a vody, kterou zpřítomňuje Helenka, v jejíž moci už ovšem ke konci není Palacha „uhasit“). ___ Podobně mne zaujala nenucenost, s jakou film poukazuje na přijetí nových pořádků, resp. návrat do zajetých kolejí. Bojový zápal, nutící lidi vrhat se pod kola tanků, poměrně záhy střídá apatie, blbá nálada (viz např. prodavač pomerančů) a odvracení hlav. Komedie běžící na Vánoce 1968 v televizi vyznívá úplně jinak než groteska s Laurelem a Hardym, kterou ústřední pár během pražského jara sleduje v kině. Nevzbuzuje totiž úlevný smích, neboť neodráží náladu ve společnosti, ale působí jako součást snahy odklonit pozornost od závažnějších skutečností (stejně tak hokej), navodit dojem, že se vlastně nic nestalo a život běží dál. Asi žádný polistopadový film nedokázal takhle přesně a přitom vlastně mimochodem vystihnout děsivou samozřejmost, s jakou po srpnových událostech došlo k obnovení pořádku. V tomto ohledu Palacha zároveň považuji za nadčasového, protože určité vzorce (stádního) chování, činící demokratické principy mnohem křehčími, než jsme si ochotni přiznat, se nemění. ___ V neposlední řadě jde o film skvělý nacastovaný a zahraný (zejména Viktor Zavadil a Denisa Barešová), s nanejvýš autentickou výpravou. Přestože si po celou dobu udržuje určitou komornost a nijak se nevyžívá ve velkých celcích a davových scénách (opět důsledek navázání hlediska na protagonistu), rozhodně se jej vyplatí vidět a zažít na plátně. S větší pravděpodobností vám z něj naskočí husí kůže, s větší pravděpodobností vás po doběhnutí titulků a odchodu z kina zarazí podivná netečnost okolního světa. ___To nejzásadnější, ne-li nejlepší, co u nás bylo po listopadu natočeno. 90% (20.08.2018)