Hovory s TGM

Moc jsem se zrovna nehrnula, abych tento snímek viděla. Čekala jsem, že to bude šíleně formální a zkostnatělé, jako zatím všechny pokusy o nahlédnutí do střev první republiky - ale naštěstí nebylo. Pavla Kosatíka miluju jako spisovatele, ale ruku na srdce - scénáře mu zrovna nikdy moc nešly, tenhle je asi nejpovedenější. (18.11.2019)

Musím říct, že převládá spíše mírné zklámání. Já čekal především vybroušené dialogy v podobě názorových střetů, argumentačních rozborů, ale Pavel Kosatík chtěl jít zjevně jinou cestou. Vytvářet témata k zamyšlení směrem k denšnímu publiku, které vkládal do úst dvou našich historických velikánů. Ještě mě trošku trápila zkratkovitost dialogů a dokonce jsem měl občas i rozporuplný pocit, třeba ton a slova, který volil TGM v podání Martina Huby na Aloise Rašina zněji vysloveně pohrdavě a ač TGM netrpěl láskou směrem k Rašínovi, měl k němu velký respekt, takže dost pochybuji o takových výrocích. Uznávám však, že mnoho vět znějících ve filmu má svou váhu a sdělnost. K Martinu Hubovi nemám nějak zasádnějších výhrad, ale Jan Budař, nevím mezi kolika a jakými herci se v castingu vybíralo, ale působil na mě spíš jako výplň do dua a ne jako spolutahoun. Jako divadelní představení by to mohlo být docela zajímavý. (20.04.2019)

Neškodná konverzačka, která se snaží zobrazit Karla Čapka a prezidenta Masaryka jako dva normální chlapíky s normálními problémy a vlastně úplně běžným životem. A tak se mluví o politice, běžných starostech i ženách. Film nikam nespěchá, ani nijak negraduje, ale ústřední duo je natolik přesvědčivé, že ani moc nevadí, že se nic zajímavého nedozvíme. (17.09.2019)

Nech mi Martin Huba a Jan Budař odpustia, ale zrejme ani charakterovo, ani herecky nedokázali proste zosobniť dve z najvýznamnejších osobností, aké sme kedy mali. Bolo to miestami drevené a miestami to škrípalo, bolo to príliš divadelné (sorry pán profesor!), neprirodzené. Krásne a nesmierne dôležité vety sa strácali v divnom rytme ich reči... škoda takej krásnej témy. 68 percent je príliš milosrdné hodnotenie za takú spackanú robotu. (20.12.2019)

Jsem poměrně nerozhodný. Na jednu stranu to dopadlo mnohem lépe, než jsem v posledních chvílích čekal - tak dobře, že na to jdou uplatňovat nároky, které jsem ani netušil, že bude relevantní uplatňovat. Konstrukce filmu nepůsobí úplně toporně, i když je někdy jasné, že herci čtou slova, která nejsou jejich. Poněkud zvláštní je sledovat, jak Masaryk přeříkává Čapkovy pasáže z knihy, kterou on právě dokončil, a Čapek na ně reaguje jako na něco, co slyší prvně - celý film to posouvá do jakéhosi surreálného věčného dialogu vysunutého z prostoru a času, ostatně to doplňují pseudodobové filmařské postupy. Možná mě trochu mrzí, že teď budou diváci vnímat Masaryka, v realitě stydlivého člověka, který málokdy řekl po sobě dvě věty a vyznačoval se tím, že byl spíš posluchač než vypravěč, jako Hubova mírně arogantního alfasamce pronášejícího dlouhé monology a přerušujícího druhé i ve chvíli, kdy chtějí mluvit o vlastních traumatech. Stejně tak je trochu legrační vidět pokus Kosatíka relativizovat Masarykovu víru v boha, kde skoro explicitně řekne, že je jedno, jestli bůh existuje - i když to je samozřejmě dokonalý opak toho, co Masaryk, pohrdající subjektivisty a relativisty, zastával. Je vidět, že Kosatík hodně chtěl Masaryka zmodernizovat na úkor jeho skutečné filozofie a bere si z něj to, co se hodí ke Kosatíkovým paralelám k současnosti (po projekci říkal, že Masaryk je to samé jako Havel) - a pokud k tomu filmu přistupuju takhle, tedy jako k práci s Hovory ne tak, aby reflektovaly historii, ale aby tvořily s nimi jen částečně související Kosatíkův myšlenkový konstrukt, tak je to ok. Líbila se mi režie a její cit pro expresivitu - vzhledem k umělému scénáři se tu nedá hrát na realismus. Celý film je opravdu jakoby vytržený z jakékoliv přítomnosti, což je nakonec i jeho síla. I když bych asi radši jiný rámcový konflikt než Masarykův zákaz knihu vydat (který zjevně postrádá drama, protože víme, že kniha vyjde) a radši bych nějaký přímý myšlenkový střet - bohužel tady se scénář trochu bojí, že kdyby z deklamování přešel k argumentaci, už by tomu lidé asi nerozuměli. Což není úplně lichá obava, ale i tak mě to mrzí. To vše jsou zatím jen kusé myšlenky, co se mi honí hlavou a budu si v nich muset ještě udělat jasno. (17.10.2018)