Manželská historie

Každý z nich nese svůj díl viny. O tom žádná. Žádný dlouhodobý vztah se neobejde bez potíží spjatých se stereotypem, stárnutím, neuspokojenými sexuálními potřebami.. nebo s komunikací. I když s ohledem na množství dialogů, které se na nás vysypou, tady problém asi úplně nebude. Ovšem se schopností řešit vzniklé konflikty konstruktivně už to tak jednoznačné není. U režiséra a scenáristy Noaha Baumbacha je patrné, že má nakoukané kousky Woodyho Allena: New York v popředí, cyničnost, neurotické postavy, smršť slov, momenty ze života. Úvodní výčet povahových rysů a specifických (často rozkošně milých) detailů obou manželů je velmi příjemný, dokonale naladí a dává tušit, že tohle bude upřímná a silná záležitost. Je, ovšem od té doby tak nějak přešlapujeme, mluvíme a mluvíme, přidáváme na ostrosti, moc nedojímáme a desítky minut přibývají, aniž by mě nějak dokázaly (jakkoliv) překvapit. U postav jsme blízko, ale nikdy ne tak, jak bych si představoval. Sledujeme boj sarkastických právníků, kteří se neštítí ušpinit ruce, vnímáme hledání osobní identity dvojice mimo společný život. Klobouk dolů nad herci, hádky mezi sebou odmakali na výbornou – i když cestě, jak se ke svárům dostali, jsem zrovna nevěřil. Herecky jsem rád hlavně za Scarlett Johansson, která se zhruba před 15 lety (ano, je to už tak dlouho) propracovala v jednu z nejzářivějších hereček své generace, jenže pak přišel útlum, vyloženě silné role se jí vyhýbaly (za mnohé můžou darebáci z Marvelu). Nyní znovu dokazuje, jak dokáže v divákovi jen ze svých gest (drobnými posunky, mírným otevřením úst) zprostředkovat dění ve svých myšlenkách. Odlehčující scény (opatrná předávka rozvodových papírů, pořezání se v kuchyni před sociální pracovnicí) jsou skvostné. Výsledek je trpce upřímný, ale pod kůži se mi úplně nedostal. 70% (11.12.2019)

Scény (be)z manželského života. Nevěděl jsem, jestli se připravit na absolutní srdcerváč z pohledu malého kluka nebo na přehled naschválů, které si dokážou provést dva lidi, co se měli nejradši na světě. A jakkoli je z obojího přítomna minimálně ochutnávka, byl jsem v obou případech slušně vedle. Hlavní roli totiž překvapivě dostává samotný právnicky pojatý postup rozvodu a to, co nutí oba manžele dělat, ať už měli původní záměry jakékoli. Je to podívaná plná zaraženého mračení se a zklamání z nevyhnutelného a díky do posledního gesta přesnému Driverovi i pod kůži se zažírající. Scarlett má svoje repliky přece jen více papírem šustící, což ale není chyba její, ale spíš Baumbachova, který má Charlieho očividně odžitého a druhé straně se snaží bolestivě moc rozumět, jakkoli nikdy úplně neporozumí. Čekal jsem větší množství emocionálních nárazů, které přišly až v chýlícím se závěru (ale o to silnější) a asi jsem čekal i přirozenější přechody v rámci tak pečlivě vystavěného postupu samotného zákonného rozvodu. Není to proto tak zničující či odzbrojující podívaná, jakou jsem čekal nebo v jakou jsem doufal, přesto je tahle Historie tuze silná, ve správných okamžicích nepříjemná a v první i poslední řadě upřímná. (14.12.2019)

Spomenula som si na jednu recenziu amerického turistu, ktorý sa vyjadroval k svojim cestám po ČR, Slovensku, Maďarsku a Poľsku... napísal niečo v tom zmysle, že krajiny síce pekné, ale ľudia sa tam neusmievajú. Na ten komentár odpísal niekto z našich končín slovami:"Because we don´t fake smiles". Prečo to tu píšem? Pretože Americká tragédia nie je len klasické literárne dielo od Theodora Dreissera, americká tragédia je celá je*nutá životná filozofia, ktorá je v tomto filme ukázaná úplne perfektne. Najskôr človeka už od útleho detstva učia predstierať úsmevy. Falošné úsmevy prerastú vo falošné vzťahy, pomýlené kariéry, jedno veľkolepé životné NIČ. No a skončí to hľadaním zasraného právnika, ktorý si bude účtovať 900 dolárov na hodinu. Tak tento film mi dokázal poriadne dvihnúť tlak, žalúdok aj riť z gauča, pretože toľko toxicity by vyviedlo z vnútornej rovnováhy asi aj Jeho Svätosť Dalajlámu! Takíto ľudia nech pankhartov neplodia a ani nech do žiadnych vzťahov láskavo nevstupujú! (17.07.2020)

Iba za dobré herché výkony (aj keď z nich občas cítim oscarové snaženie, nahováram si, že to tak nie je) a svižne/vtipne urobený úvod, ktorý človeka vtiahne a chytí, to veľmi štedro zaokrúhľujem nahor na tri hviezdzičky s odretými ušami. ten film je veľmi staromódny - čo by nevadilo - bohužiaľ však je aj veľmi priemerný, na Kramer vs. Kramer, s ktorého porovnávaním musel (a musí) rátať, sa ani zďaleka nechytá a v mnohých momentoch (a bohužiaľ aj v tých najzásadnejších - ideových, scenáristických, tematických) je americkejší než coca-cola - bohužiaľ vo všetkom tom "negatívnom", čo si pod "americkým" predstavíme: lacné dojenie emócií, generický vizuál, ľahký snobizmus a egocentrizmus, povrch. ale sympatické je, že sa to aspoň snaží a snaha sa väčšinou cení... ale keby to nemalo 137 minút ale napríklad 87, tak by ma to snaženie menej nudilo a otravovalo. (09.01.2020)

S komentárom k Marriage Story som chcel počkať, kým si pozriem všetky minuloročné oscarovky dvakrát. Ešte mi zostáva zopakovať Once Upon a Time in Hollywood a Malé ženy - dve mne najmilšie, ale už to asi môžem napísať: Film roku. Neplakal som pri tom. Baumbach to odo mňa nechcel. Celý čas si drží odstup, a aj keď sa to tam emóciami len tak hemží, na konci vás nepohltí. Nie, pretože toto nie je váš príbeh. Ste iba divák na súde. Nemusíte si to s nimi pretrpieť, len nezaujato pozorovať, nehodnotiť kto má pravdu. Sú to cudzie problémy. Skvostne napísané, úchvatne zahrané. To je to samý Scorsese a Mendes a človek si takmer nevšimne, že nám tu rastie nový Mike Nichols. (24.02.2020)