Dobrá smrť

Niet čo pozitívne hodnotiť. Možno len to, že to stvárnili formou diskusie, debaty, niekedy až filozofie, ktorá má však viesť len k jednému koncu. Kultúra smrti je podľa liberálov vlastne vrchol toho, čo ľudstvo zrejme vymyslelo. Zabíjať nenarodené životy a keď sa už cítiš nepotrebný, tak sa pokojne odprav sám. Nič menej humánne, hoci s nálepkou humánnosti, človek ešte nevymyslel (23.01.2020)

O čom je Dobrá smrť a kam celý naratív smeruje je tak nejak jasné asi každému, kto sa na film chce vypraviť do kina. Tie klady vážne nie sú v prekvapeniach, ale skôr v samotných protagonistoch a ich pohľadu na vec, respektíve na život, pretože ako vieme, život je jeden z najťažsích...a vyzerá to tak, že aj smrť. Jadrom je samozrejme Janette a jej rozhodnutie absolvovať odchod zo sveta pomocou eutanázie, ale bez jej okolia, respektíve rodiny a zaujímavej, mimochodom veriacej vykonávateľky eutanázií niekde v Bazileji, by bol film iba polovičný. Prostredníctvom všetkých protagonistov tak dostávame hutný myšlienkový celok, kde ale nikto nikomu, vrátane režiséra smerom k divákom, nevtĺka žiadnu svoju pravdu do hlavy. (12.03.2019)

Ešte sa budeme musieť medzi sebou mnohokrát rozprávať, ešte sa budeme musieť naučiť rešpektovať jeden druhého a odpustiť si aby sme mohli označiť Dobrú smrť spätne za vizionárske dielo. Za mňa všetky 4 palce hore. Pomalé zoomy a akcent hraného filmu ma dostali ! Mal som neutíchajúce nutkanie ísť domov objať mamu. (09.04.2019)

Touto cestou Vás oficiálne žiadam o asistenciu pri dobrovoľnej smrti. –––– Neobyčajný dokument na krajinu ako Slovensko a určite aj na krajinu, kde sa eutanázia môže vykonávať. V kratšej televíznej verzii som bol očividne o niečo ukrátený. Ale aj tak ma prekvapila prirodzenosť všetkých aktérov, absencia akéhokoľvek komentátora a vysvetľujúcich titulkov. Vyhnúť sa takýmto univerzálnym barličkám dokumentov určite nebolo jednoduché, ale podarilo sa. –––– Utrpenie a bolesť sú pre teba dobré. Je to Božia vôľa. A ty si povinný zomrieť vtedy, keď sa tak rozhodne Boh. Ani o sekundu skôr. – Ja v takého Boha neverím. (10.11.2019)

Dokumentární portrét Angličanky, která hodlá podstoupit eutanazii. Dvaasedmdesátiletá Janet nechce čekat, až se její neblahý zdravotní stav, daný dědičnou svalovou dystrofií, zhorší natolik, že se stane zcela nesvéprávnou. Ztratila by schopnost učinit vlastní rozhodnutí, podepřené jasnými racionálními argumenty. Smrti se neděsí. Přijala ji stejně jako dříve svou nemoc a fakt, že život není fér a je třeba se s ním vypořádat dle svých momentálních možností (skutečnost, že všichni v její situaci nemají stejné možnosti a „dobrá“ smrt představuje svého druhu privilegium, film bohužel více nerozvádí, ale chápu, že by šlo o odbočení od směru, kterým je zaměřena jeho pozornost). Zatímco Janet odhodlaně a smířeně míří ke dni, kdy roztok pentobarbitalu ukončí její trápení, sledujeme paralelně příběh jejího syna, který trpí stejnou nemocí a očekává stejný osud.___Přes podobnosti zřetelné i ve způsobu snímání obou sociálních herců je ale synova linie nadějeplnější, neboť Simon se zapojuje do výzkumu, jenž by mohl vést k objevení léků pro zatím neléčitelnou nemoc. Působivé obrazové pojetí, využívání kontrastů a paralel, hrdinčin poetický mimoobrazový komentář nebo nenucené zapojování mizanscény k osvětlování Janetina předchozího života film udržuje na pomezí procedurálního dramatu a názorově otevřeného zamyšlení nad tím, jaké umírání je „přirozené“ (do filmu byly příznačně zařazeny dva náboženské výklady eutanazie – podle jednoho by měl o našem bytí a nebytí rozhodnout Bůh, podle druhého Bůh nechce, abychom trpěli, a je tudíž přijatelné, pokud se rozhodneme svůj život sami ukončit). Přes občasné zesílení melodramatické roviny užitím teskné hudby nebo estetizaci úkonů souvisejících s posledními věcmi člověka, se film neuchyluje k exploataci lidského neštěstí. Je natočen s obrovskou pokorou a pochopením jak pro ty, kdo se rozhodli odejít, tak pro ty, kdo zůstávají. 70% (17.10.2019)