Koniec starých čias

Kdo mě zná (jakože vůbec nikdo), ví, že nemám ve zvyku klást si životní cíle: "Kde se vidíš za deset let, bobánku, čeho chceš dosáhnout?", už z pouhé vidiny, že by se mě na to mohl někdo neironicky zeptat (tj. nečekat, že v odpověď neplácnu totální bejkovinu), se mi otevírá kudla v kapse. I když! Musím přiznat, že ještě jako švarný junák jsem si myslel, že takový životní sen přeci jen mám, po vzoru Diogena ze Sinópé jsem chtěl bydlet v sudu... pak však přišla krize mladého středního věku (btw. stále trvající; to je však na jiné povídání), během které jsem si uvědomil, že by mně byla zima, načež bylo po snu, a to i bez insomnie. Proč vám to však říkám právě zde? Bo jsem si na základě zkouknutí Menzelova Konce starých časů vytyčil ŽIVOTNÍ CÍL. Bez obav, nemusíte se bát, že se chystám, skryt pod falešnou identitou aristokrata-vojenského vysloužilce, vyžrat Matěje Stropnického, mé úmysly jsou prozaičtější, ba ušlechtilejší. Budu se učit mluvit! Pardon, to samozřejmě není celé: budu se učit mluvit ve stylu postav Vančurových románů. Zřete: „Jezme a pijme. Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, země se otočila a tu je obyčej jísti.“ Geniální, není-liž pravda? A že na konci snažení očividně čeká tučná hostina, taktéž není k zahození! 75% (23.03.2021)

Nějakým zázrakem se mi povedlo tento film přes třicet let míjet. O to víc jsem se těšil, protože současná tvorba komedií nějak vázne. Konec starých časů má v případě tohoto filmu trochu trpký nádech. Jde o poslední film Jiřího Menzela, který za něco stojí. Postava knížete Alexandra, tak může představovat nejen konec šlechty, ale také konec éry filmů, kde se ta menzolovská umělecká manýra krásně doplňovala s vypravěčským mistrovsvím Hrabala, Svěráka nebo v tomto případě Vančury. Teď zpětně může tento název symbolizovat i konec komunismu, ale bohužel také konec filmařiny, na kterou jsme mohli být pyšní. Potenciál tolika skvělých herců v jednom filmu, se po roce 1989 podařilo zužitkovat snad jen Svěrákovi se Smoljakem. A právě díky hercům je tento film víc, než labutí píseň režiséra, který nám dal několik filmových skvostů. Scénáristicky to bylo tentokrát slabší, chyběla mi výraznější ženská postava a možná i zajímavější hudba. Přesto toho Konec starých časů nabízí divákovi o dost víc, než většina současných filmů. (15.05.2021)

Šarmantní a švihácký kníže, zbohatlík postrádající grácii aristokratů, ženy okouzlené nově příchozím svůdníkem a sluha vzpomínající na ony staré dobré časy. Josef Abrhám svým razantním přístupem zcela obrací zámecký život naruby, znepřáteluje si nudné a namyšlené muže a navozuje tu pravou zavátou atmosféru minulých dob. Vynikající herecké výkony přítomných a humor, s jakým hlavní postava jedná s druhými, vás (snad) jako mne naprosto uchvátí. (27.11.2006)

Patrná inspirace v osudech pověstného Giacoma Casanovi, kterého si jakožto stárnoucí legendu povolal na zámek Duchcov Albrecht z Valdštejna a on tu pobyl 14 let jako hraběcí knihovník , přičemž dobrotivost Valdštejnova, který Casanovu chtěl ochránit před bouřemi doby, se zhmotnila a zúročila v sepsání Casanovových pamětí a nejznámějších knih ... a jako ozvěna i v mnohoznačném románu Vladislava Vančury. Ten však modifikovanou postavu Casanovi umně zakomponoval do svého vyprávění a vytvořil postavu knihovníka Spery, člověka přízemně mdlého a lidsky směšného (jakým možná byl Casanova reálně). Literární rozměr Casanovův přenesl na postavu knížete Alexeje, který se stává symbolem starých časů - ovšem i on je postava podivuhodná a spíše pofidérní, ,,prášilovská", kterážto nejlépe ilustruje známý mýtus o zlatých starých časech, které ovšem při bližším zkoumání nejsou příliš rozdílné od těch nynějších... To ovšem nesnižuje Vančurovu kritiku prvorepublikových poměrů, kdy skutečné aristokraty ducha nahrazují lidé jako novodobý zbohatlík Stoklasa či advokát Pustina (všimněte si výstižně popisných jmen). Agrární rozměr první republiky dnes hodně zastínil mýtus o Masarykovské republice coby jediné demokracii střední Evropy, ale Vančura dobře vnímal dobové reálie, který tenhle obraz bezchybné demokracie trochu upřesňují. Jestli něco končilo, byl to jistě konec nostalgický (c&k monarchie přece jen reprezentuje předlouhou epochu naší národní historie), Vančura (ne nadarmo byl vyloučen z komunistické strany) v něm jako přesvědčený levicový intelektuál viděl i věci pro modernu zapovězené. Konec starých časů, nástup suverénních národnostních států, konec vln národního obrození, nástup moderny v umění a moderní doby v civilizačním toku. Kníže Alexej je krásná postava a je příjemné u ní snít...je to však smutné snění... Zřejmý je i Menzelův příklon k adaptaci právě této literární látky - konec 80. let 20. století byl ve střední Evropě také výše zmiňovaným a popisovaným koncem starých časů, což Jiří Menzel geniálně postihl. Komunistický režim se udržoval již jen silou historické kinetiky a ve vzduchu bylo již cítit cosi nové. Byl to ostatně zlom i pro naši národní kinematografii, končila velká éra československého filmu, který ve svých nejsvětlejších momentech dosáhl světových rozměrů... Pomalu je čas loučit se s filmovým studiem na Barrandově, na který jednou (brzy) přijdou Stoklasové a Pustinové z televize Nova... Jiří Menzel intuitivně vycítil graviditu doby a natočil symbolicky usazený film - poctu světu, který možná ani nebyl tak úžasný, jakým ho někdo chtěl vidět...cítíte tu paralelu k našemu bývalému komunistickému státu? To dělá velké umělce velkými... ,,Pane Charousek, lidem, jako jste vy, patří budoucnost..." (13.11.2008)

Já jak mám pořád Menzela spojeného zejména s Vesničko má středisková, kterou ale napsal Svěrák, tak mě vždycky u jeho dalších filmů překvapí, že ty postavy tam mluví jak dementi. Respektive novovlně deklamují s patrně chtěnou snahou ctít předlohu, být citovatelné a provokativně tepat. Předlohu jsem nečetl, ale zjevně zpracovává dost ambiciózní téma, které šlo jen těžko pokrýt skrze herce typu Abrhám, Hanzlík nebo Hrušínský, kteří bohužel permanentně vytrhávají z děje svojí provařeností, což jde poznat i dle reakcí diváků, které nejvíce chválí toho daného herce v oné roli místo toho, aby se spíš řešilo jak film zpracovává takové velké, výstižné a nebezpečné téma. Já musel převážně obdivovat, kolik postav a děje je schopný Menzel nacpat do čtvercového rámu, přičemž nejvíce ve mně zanechá dojem nejspíš ta podmračená podzimní atmosféra zámku a jeho okolí. (27.07.2023)