Francúzska depeša Liberty, Kansas Evening Sun

Ten film je klasika od Wesa Andersona, ale pořád tomu něco chybí. Tento film rozdělený do tří příběhů není zrovna konzistentní v napětí a humoru. Nejvíce mě bavil ten první, (z něho mi fakt pár hlášek v hlavě zůstane), ale pak už se to opravdu jenom vleklo a jak řekl kolega Malarkey - Grandhotel Budapešť to není. (05.02.2023)

RECENZE: Francouzskou depeší Liberty, Kansas Evening Sun poetika Wese Andersona vrcholí. Půvabně a nevtíravě - Českokrumlovský deník Na každý nový film Wese Andersona se vždy upřímně těším. Žádný jiný tvůrce totiž nedokáže spojit dohromady tolik výjimečných herců, stylové hravosti a černého humoru, a hlavně tolik nápadů. Jeho novinka "Francouzská depeše" je film pro radost. Předně je ovšem z radosti dělaný. Anderson tentokrát vzdává poctu nejen filmařské profesi (konkrétně francouzské kinematografii), ale především sám sobě. A to tak, že si sám ze sebe dělá legraci. A proto "Francouzská depeše," nejvíce "andersonovský" film Wese Andersona tak krásně funguje. V podobě tří příběhů - reportáží film vypráví o redakci fiktivního francouzského deníku, kde je šéfredaktorem úchvatný Bill Murray, v jehož službách píše tým ostřílených profesionálů složený z Tildy Swinton, Frances McDormand, Jeffreyho Wrighta a Owena Wilsona. Každá jednotlivá reportáž má své specifické rysy. Jednoznačně nejkouzelnější podívanou přináší příběh první s Beniciem Del Torem, Léou Seydoux a Adrienem Brodym. Příběh druhý ("Revize manifestu") zase nechává vzpomenout na dobu let šedesátých, kdy se na prahu celospolečenských změn rádo demonstrovalo, a ještě raději utíkalo, a kdy symbolika jedné jediné postavy (Timothée Chalameta), podepřena hudbou Ennia Morriconeho, zkrátka nemůže nevyvolat potlesk davu. Třetí příběh je pak příjemným zakončením této Andersonovy filmové ódy na práci novinářů. Zápletka mísí únos syna policejního komisaře s postavou policejního šéfkuchaře. I zde Anderson naplno projeví svůj nemalý cit pro hravost, když mezi střihy z barevného do černobílého formátu vloží jedinečné animované okénko. Režisér experimentuje více než obvykle; se stylem i obsahem. Opakuje se, ale zároveň každý prvek své osobité poetiky chytře povyšuje, což je umění, které mnoho filmařů postrádá. Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun není celkově až tak dokonalá jako Grandhotel Budapešť, kde Anderson pro změnu složil poctu profesi hoteliérské, a který nejspíš navždy zůstane z hlediska jeho tvorby mému srdci nejbližší, ale i tak stojí rozhodně za to vyhledat kinosál, kde "Francouzskou depeši" hrají. Po dlouhé době tu máme film, který je chytrý stejně jako zábavný. A to je opravdu vzácnost. 75%. Na první pokus čtyři hvězdičky, ale sázím, že po dalším zhlédnutí si klidně tu jednu přidám. (27.11.2021)

Fakt nevím. Líbí se mi, že někdo v mainstreamu oživuje formát povídkového filmu a Andersonův styl k anekdotickému vyprávění v tuhle chvíli navíc pasuje, ale určitá salónní mělkost toho všeho mě za nohu táhne dolů. Všechny hlavní povídky jdou vnímat jako alegorie na uměleckou činnost (v případě první dokonce ne alegorie, ale přímé vyjádření), aniž by to ale bylo aplikovatelné na samotného Andersona, který není utrápený neprivilegovaný chudák, revolucionář ani kuchař pátrající po nových chutích - je vlastně trochu smutné, že se mi zdá, že Anderson romantizuje typ umělce, který on nenaplňuje. Jenže jakkoliv nemůže změnit svou esenci, pořád může točit co a jak chce. Proč tedy točí film, ze kterého prýští umělecké nenaplnění založené na externích problémech, když veškeré problémy jeho tvorby mohou pramenit/pramení zevnitř? Působí to trochu jako hledání důvodů umělecké stagnace všude jen ne v sobě. Jako Wesi, nikdo to za tebe nevyřeší - tvůj problém není bezohledný producent, nepružný systém ani pokoření všech met! Francouzská depeše není v žádném ohledu špatný film, jeho obrazová složka je pořád vtahující (a sám nechápu, proč se mi to ještě neokoukalo), ale samotný Anderson tápe. A já tápu nad ním. Je toho hodně, co se mi uvnitř líbilo. (A rozhodně to je velký posun oproti Psímu ostrovu.) Ale nemůžu se zbavit dojmu, že Anderson začíná nějak tušit, že by měl začít dělat něco jiného, ale místo aby to udělal, tak točí film implicitně o tom, že nemůže, protože svět mu to nedovolí. 3 a 1/2 (15.11.2021)

Filmová reportáž Wese Andersona - úžasný film, který lze od začátku do konce sledovat s úsměvem, a to nejlépe v kině, protože právě kvůli takovým filmům kdysi kino vynalezli. Vizuální stránku a tu miliardu nápadů nejde neobdivovat, každý herec a každá herečka vás potěší, ať je jejich role sebemenší, a každý z příběhů má něco do sebe. Těším se, až tu rozkošnou kanonádu fantazie uvidím znovu, znovu a znovu. Do té doby budu patrně nonstop poslouchat Desplatův boží soundtrack. (19.11.2021)

Kdo si hraje, nezlobí. Wes si s fikcí hraje moc rád a s ním i celá plejáda vynikajících aktérů, kteří se do jednoho blýskli v Adersonově posledním počinu, jehož název je natolik dlouhý a otravný, že spolehlivě odradí kde jakého joudu. Jednoduché propojení několika rozličných příběhů, přitom promakané, jak to Wes rád, zábavné, groteskní, alegorické, vizuálně absolutní, s parádními animovanými sekvencemi, přesnou atmosférou, nekonečným množstvím slov, s rozvedením čehokoli do krajnosti, často až za kraj, pochopitelně vše v šarmantním módu, kdy třeba při vystoupení Tildy Swinton, velebíš své cimrmanovské génie a řehtáš se, kterak šlechtična projevem střelí do vlastních, u Revoluce, přestože to dávno víš, opět zjistíš, kolik toho brutálně talentovaný Timothée dokáže levou zadní nabídnout, vyprskneš smíchy u štěku s nejznámějším Rakušákem ve světě filmu, už jen proto, že ho vidíš, objevuješ zástupy známých tváří v rolích i mini roličkách, kteří se v této milé, hravé blbince, toho zhostili s velkou chutí, protože střihnout si u Wese úplné cokoli, patří k vrcholu filmové tvorby a vůbec nesejde na faktu, že spoustu lidí jeho filmy nikdy neosloví. Dojemná Frances, perfektní Benicio, klasičtí Adrien, Owen, Willem nebo Edward, potěšil i Rupert Friend. Monolog o chuti jedovaté soli neměl chybu, vše kolem Billa Murryho- příjemnost, kterou chceš, Léa není můj šálek a tuhle bezkrkou, bezpasou cuchtu s koženou fotkou jednoho výrazu místo ksichtu všemi filmy napříč si tedy odpustit mohl, ale nevadí. Nejcennější známky taky mívají drobný kaz. Za mě nejlepší počin prvomájového tvůrce, tak ono se dávno ví, že lidé narození prvního pátý, mívají excelentní filmové kritické oko a k filmu přirozeně inklinují, že ano, zkrátka Francouzská depeše se nesejde s pochopením u znuděného blbce, který neustále čeká, co z toho vyleze. Jde o biják pro chytré děti v dospělých hlavách. (15.11.2021)