Réžia:
Roy AnderssonScenár:
Roy AnderssonKamera:
Gergely PálosHrajú:
Tatiana Delaunay, Martin Serner, Bengt Bergius, Anja Broms, Marie Burman, Amanda Davies, Karin Engman, Jan-Eje Ferling, Thore Flygel, Lotta Forsberg (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Úvaha o ľudskom živote v celej jeho kráse a krutosti, nádhere a všednosti. Bezvýznamné okamihy nadobúdajú rovnakú dôležitosť ako historické udalosti: dvojica sa vznáša nad vojnou zničeným Kolínom nad Rýnom, cestou na narodeninovú oslavu sa otec zastaví, aby v hustom daždi zaviazal dcére šnúrku, mladučké dievčatá tancujú pred klubom, porazená armáda pochoduje do tábora vojenských zajatcov. Óda a žalospev súčasne. Kaleidoskop všetkého, čo je večné, ľudské, nekonečný príbeh zraniteľnosti bytia. (Film Europe)
(viac)Videá (8)
Recenzie (29)
Film o podivných postavičkách a situáciach, v ktorých sa ocitli, alebo nachádzajú. Andersson má samé takéto jeby, ktoré mi miestami pripomínajú filmy môjho obľúbenca Aki Kaurismakiho! Občas nevieš, či si v súčasnosti, či v 50. rokoch, či v Prahe na Zižkove alebo na stanici v Horných Kočkovciach... Jednoducho mega šupa, ktorá mi robí strašne moc dobre na duši. ()
Lidské drama O nekonečnu se nese hodně v duchu předchozích Anderssonových filmů, jen s tím zásadním rozdílem, že téměř úplně zmizel humor a jednotlivé scény nemají výraznější spojitost. Což mě docela mrzí, protože bez vtipu a nadsázky v kombinaci s jistou příběhovostí už mi nepřipadá Anderssonova tvorba tolik atraktivní, jako tomu bylo dřív. (60%) ()
Spíše ztraceno v nekonečnu. Kouzlo zmizelo. Půvab minulých tří snímků je tentam. Naléhavost předchozích sdělení nenalezena. Osamělí pábitelé se svými obecně platnými mikrostarostmi a příběhy se vytratili. Po dvaceti letech od Písní z druhého patra zůstala jen samoúčelná, formálně dokonalá epizodová prázdnota nezaměnitelného režisérova rukopisu, bez jakéhokoliv poselství či přesahu. Škoda, přeškoda, velká škoda. ()
„Ztratil jsem víru, co mám dělat?" Čas plyne, odkapává po kapkách, lehce se sype zrníčko po zrníčku. Mozaika krátkých epizod, fragmentů ze života, které se tu prolinou, onde zůstanou samy jako žena čekající na nádraží. Přestávají doufat jako muž u popravčího kůlu, a přesto dál prosí. „Nevím, co chci!" A déšť padá bez ustání, mlha se válí po pláních a z vodních kapek jsou sněhové vločky. „Promiňte, spletl jsem se." A svět ve svých šedavých barvách přeci jen skrývá špetku naděje. ()
Furt je to tam. Už se pomalu vytrácejí postavy s nadějí, naopak zahořklých je stále více. Ve statické scéně chybí energie, kterou mělo Ty, který žiješ a navíc mám dojem, že Andersson teď mluví ke starším, a to především o osamělosti. Všechny tyhle nálady jsou pčítomny od začátků Anderssona, jenom tam teď chybí ty doplňující motivy s nadějí. ()
Galéria (31)
Fotka © Roy Andersson Filmproduktion AB / 4 1/2 Film
Reklama