Persona

Herecký koncert dvou hereček, z nichž jedna staví na živelnosti a druhá na minimalistickém podání. Pominu-li některé abstraktnější pasáže (především úvod), pak je film především komorní podívanou dvou žen, které ve společné izolaci prožívají krizi osobností. Příběh je podaný ve značně komplikované formě, klade na diváka určité nároky a reší otázku přejímání identit... (07.03.2005)

Méliès by zaplakal, samozvaní intelektuáli ale budú mať orgazmus. A bude z toho teda veľa telesných tekutín. Keď sa pred vyše 130timi rokmi všetko to kinematografické začalo, nikto zrejme netušil, že pohyblivé obrázky poslúžia na nudné, síce nekonvenčné, ale predsa len bludné rozprávanie. V 60. rokoch sa viac hulilo a kašlalo na vojnu vo Vietname ( v tejto úzkej ´´umeleckej´´ triede ), pričom sa z tejto jednotnosti točili snímky podobného razenia. Vďaka, že sa o pár rokov neskôr zrodil Nový Hollywood ( Spielberg, Lucas, Scorsese, Coppola, Friedkin atď. ) (17.05.2018)

Je úžasné sledovať Bergmanove hrdinky v ich psychologickej štúdii. Liv Ullmann ako mlčanlivá herečka a Bibi Anderssson ako jej ošetrovateľka, ktorá vie o nej všetko a preto jej začne rozprávať všetky problémy a traumy s jej života. Pre mňa jeden z najlepších Bergmanových filmov a slabšie hodnotenie (aj tak úctyhodných 83%) mi akosi nejde do hlavy. (02.11.2007)

Mám chuť položit si hlavu na špalek a dokončit to! Ingmar Bergman není Freud, ale já to po něm ani nechci. Jeho existenciální otázky mě nemíjejí. Zarývají se do mě. Vede s divákem rozhovory a chce se dostat k jádru pudla. Tančí s Vámi tango smrti, snad i podvědomě vycítíte, že klopýtnete a vymácháte se ve změti lidský bídy, smutku, sraček. Se stopáží se i zrychluje tep, nejhorší je, že si připadáte jako pod drobnohledem. Bergman je mrtvý, sure, ale co když tady zanechal Personu, abychom prožili jeho tvůrčí krizi s ním? Abychom zaťali zuby a žili ve filozofický sféře? Ta sféra je dost hustá, ale.....ehm, pardon, nechal jsem se unést. Za brejle, za Bibi, za své vytrhané vlasy- 3 hvězdy. Ale jednu posílám do nebe Bergmanovi, protože byl, společně s jedním ruským filmovým básníkem, jediným pořádným chlapem v téhle branži! (27.10.2009)

V Personě se Bergmann dostal ještě dále, nebo možná ještě hlouběji pod povrch než jindy. Dějová linie filmu je zde vlastně téměř nedůležitá, film Persona je totiž vlastně obraz, respektive popis dvou osobností a jednotlivé scény slouží jen k prohloubení jejich charakterů. V počátku je sestřička Almy bodrá, téměř jednoduchá žena, zatímco herečka Elisabeth je komplikovaná až příliš. Za dobu pěče se charaktery obou postav střetnou a začnou se tak nějak míchat, přičemž postupně se již divák nemůže být jistý, jaká která z nich vlastně je, protože jejich vzájemné působení počáteční rozložení osobností značně mění. Něco takového rozhodně není jednoduché vyjádřit, obzvlášť když jedna z postav nemluví. Bergman to ovšem zvládá s přehledem, přičemž fo filmu promlouvají fascinující koláže, vyjadřující nejspíše tok podvědomí režiséra. Po všech stránkách perfektně zvládnutý film, jenž bohužel nezanechá tak silný dojem jako jiná díla tohoto autora. (25.11.2010)