Malý Joe

Po pěti dlouhých letech je tu nový snímek nepoddajné, nešvarům lidské povahy a společenské konformity, s nimiž lidé tak úlevně a rádi házejí flintu do žita i tváří v tvář nejúchvatnějším zázrakům života, se nenápadně, zato důsledně vzpírající nezkrotné současné rakouské ironičky, mistryně paradoxu a neprávem, avšak logicky širším publikem stejně důsledně přehlížené Jessiky Hausner - geniální autorky mj. sarkasticky kousavého snímku Lurdy o spiklenecky spolupracující lidské malosti, která raději zničí každý zázrak, než by někoho nechala postavit se na vlastní nohy a vyšlapat cestu, a především dechberoucně chytrého a téměř maniakálně propracovaného filmu Láska šílená, v němž si bere na paškál postavu unylého slabošského Kleista a s ním i klíčový princip pokrytecké společenské omezenosti prosazující za vrcholný životní styl naprosto neprodyšnou odvozenost a neprožívanost bytí, pro niž by ti nejnáruživější pokrytci i vraždili, i sebe vraždili. *** Klíčová slova jejího nového počinu Little Joe jsou "autocenzura" a "ambivalence" a Jessica Hausner ve vás jejich jed nechá působit zapuštěný až do morku kostí. *** Ze začátku se dění na plátně jeví divácky nepohodlné a obtížně uchopitelné, přesněji zcela neuchopitelné. Klinicky čisté, laboratorní, je prostředí nejen v laboratořích a sklenících, ale i v domovech a kancelářích, všechno je sterilní, upravené, na svých místech, šaty postav vždy dokonale čisté, jednotliviny objektů se v základu vzájemně nemíchají, nepřekrývají, nedotýkají, vše si zachovává distanc, tvary jsou ostré, obraz ryzí, barvy a formy jasné, bez přechodů, odstínů a škál, syté a přiznané... - do toho zjednoznačněného prostředí však padají od lidí matoucí prohlášení plná nejasností a kontradikcí. Jsou nesrozumitelní, jako by to bylo špatně natočené, a máte-li jako já v danou chvíli přístup jen k verzi, v níž titulky i mluvené slovo jsou v angličtině, chvíli dokonce zprvu proti vší zkušenosti i ráciu zvažujete, jestli se nedopouštíte chyb v překladu. *** Nejpozději v polovině filmu už ale lze skrze návodná opakování a iterace pochopit, že se jedná o záměr, a začnete mít v roli diváka jasno v jednom, byť právě až do úplného konce jen v tom jediném: sledujete naprosto virtuózní (a na Jessiku Hausner je v tomhle spolehnutí) film o autocenzuře a ambivalenci, zevnitř světa postav, pro něž takové chování může být jediným způsobem přežití, takže jako divák nemáte šanci zvenčí nic rozhodnout - a to na mnoha nastavených rovinách zároveň: korumpuje pyl oněch rostlin své pečovatele, nebo je to všechno jen v hlavách dotyčných? A pokud korumpuje, kteří z nich jsou zasažení a kteří ne, a kteří předstírají, že jsou, a kteří předstírají, že nejsou, a proč? Ale odpovědi nejen že nijak nemůžete získat, ale vy je hlavně ani nepotřebujete, jde čistě o ten zprostředkovaný prožitek nemožnosti tomu přijít na kloub, jemuž nelze uniknout. *** Jessica Hausner ani tentokrát nezklamala, vytvořila opět silně zneklidňující filmový, mentální i prožitkový experiment, který v tomto případě celou dobu skrze klíčové postavy sám sebe popisuje jako z podstaty věci znevěrohodněný, v důsledku možného ovlivnění percepce reality postav evolučním trikem rostliny, která drží své stvořitele v pasti, v níž tam s nimi skončí i divák, a dlužno přiznat, že ten experiment se jí dokonale povedl. Našla a prolomila další tabu, znepokojivou zbraň lidské mentality, již nám dává okusit v plné síle a nepříjemnosti, neuchopitelnosti, a zas mi tak potvrdila svou naprostou filmařskou i bytostnou výjimečnost a vymykavost svého génia. *** Nejsilnější moment: když opravdu nevíte, jestli ti dva kolegové svou spolupracovnici shodili dolů, nebo jen nestačili zachránit. A když se z ambivalentních vyjádření pak už ani nedozvíte, jestli to přežila, nebo ne. *** Bravo. Jsem dychtivá zažít, s čím Jessica Hausner přijde příště a jak nenápadně nám to znovu podsune, aby si té virtuozity skoro nikdo nevšiml. V tom je její stoický smysl pro humor, díky němuž si jí vůbec vážím ze všeho nejvíce a s nímž precizně a odvážně zrcadlí a na dřeň obnažuje ironickou povahu nahého bytí bezelstného člověka uvnitř různě motivovaných společenských tlaků tak, že si to mohou uvědomit opět jen ti bezelstní mezi námi. *~ (17.06.2020) (menej) (viac)