Slovo

Divně natočené zajímavé téma... Jediná scéna, která se mi opravdu líbila, byla "kuchyňské" zdobení dortu - kdyby byl takový celý film, určitě by byl divácky přístupnější. Ale spíš mám pocit, že ta režisérce svou normálností spíš "ujela" a divně natočené záběry (hlavně ze začátku) mají diváky provokovat...? (04.12.2023)

Klidné tempo, dlouhé záběry, přirozeně zahrané situace. Takové byly i Chvilky režisérky a scénáristky Beaty Parkované. Přesto jim chybělo mnohé. Nedochucený portrét jedné mladé ženy. A nic, co by emočně uspokojilo. Tady je to velmi podobné, jen k výše zmíněnému tu navrch máme neklidnou dobu. Má to být o slovech, co jsou jednou dána a která se nikdy neruší. Poctivý a oblíbený notář Martin Finger prostě s blížícím se srpnem 1968 nepodepíše a záhy ze strachu o rodinu a budoucnost o svých zásadách začne pochybovat. Má však své přesvědčení, má však silnou a svéráznou ženu, která při něm stojí. Jednoduchá dějová linka poskytuje velký prostor hercům, kteří příležitost chytili za pačesy, zbytek ovšem nehezky rychle vyšumí. A ve výsledku je smutné, že si nějaké dva týdny po shlédnutí víc pamatuju, že to bylo letos ve Varech, než co konkrétně mi to dalo. (18.12.2022)

Film, kterému se vyčítá manýra, strojenost, doslovnost, je ve skutečnosti suverénně inscenovaným melodramatem. Řád není jen princip, který vzývá Václav, ale zároveň je vepsaný do skladby a estetiky samotného filmu: ať už ve formě opakujících se scén, kompozic nebo dialogů. Současně jsou tu ale věci, které tento řád narušují nebo hrozí narušit, nejrůznější drobné či větší odchylky, ale i dějové situace, které destabilizují chod ústřední rodiny. Přestože se film tváří jako další černobílý příběh o zlých komouších a kladných obětech, jde jen o velmi obecný rámec, uvnitř kterého tvůrci prozkoumávají to, co je tady opravdu důležité: dynamiku rodiny a její vlastní směřování k harmonii, nebo chcete-li k řádu. Protože jedině když rodina bude fungovat pohromadě, může čelit nepříznivým časům venku. Víc v textu na substacku. (24.09.2022)

„Co on o tobě může vědět, co bych nevěděla já?!“ Stejně jako předešlých Chvilkách nutí Parkanová diváka přemýšlet a naladit se na postavy. A to zde bude pro řadu lidí problém. Přístup k hlavnímu páru může být ze strany publika všelijaký. Obávám se ale, že bude převládat odsouzení. Jeho slabošské neschopnosti vypořádat se s nastalou situací či její přehnané snahy mít vše pod kontrolou hraničící až s naprostou nesnesitelností. Kvůli tomu může naopak snadno zapadnout jeho odvážná zásadovost stejně jako její velká síla táhnout blízké na svých bedrech poté, co její protějšek odpadne. Nepomáhají tomu ani některé detaily. Není například vůbec vysvětleno, jak došlo ke „znovuvzchopení“. Nebo třeba nezvládnutý fakt, že nestraník se škraloupem mohl v té době dělat notáře, ba dokonce i jezdit za hranice k moři. A to je škoda, protože jinak Slovo nabízí také nemálo zajímavé myšlenkové potravy a ucházející studii jednoho vztahu. Takhle to budou „pouze“ lepší 3*. „Kde, kdy končí zodpovědnost člověka za své činy, za svá slova? Nekončí. Nebo?“ (12.02.2023)

Pro Beatu Parkanovou začínám mít slabost. Divadelně inscenovaný film, s promyšlenými kompozicemi, trochu teatrální, pravda, ale u některých obecných pravd je to celkem běžné. Silná (občas příliš zaťatá) matka, chvílemi nejistý otec, důležité české dějinné okamžiky. Výborný Ondřej Sokol na malém prostoru. Povedené to není, zajímavé ano. Zdejší hodnocení mě udivuje. 70%. (12.12.2022)