Metallica a Sanfranciskí symfonici - opäť spolu

V niekoľkých smeroch bol lepší prvý diel, v niektorých zasa toto pokračovanie. Najviac zamrzí asi veľmi trestuhodne nevyužitá priležitosť vytiahnuť skladby ala Orion či To Live Is To Die (namiesto The Call of Ktulu) prípadne iné perly, kde sa orchester len tak núka! Skutočne sme potrebovali počuť Confusion, Moth Into Flames (táto inač výborná pecka sa proste nepodarila...), orchestrálne kolaborácie uprostred show či mnohé veci, ktoré zazneli už na prvom S/M v 1999? O lever horšie dopadli napr. Master Of Puppets či Nothing Else Matters. Tu jednoznačne palec nadol. Vyzdvihnúť však treba parádnu kameru (vynikajúci pomaly strih!), perfektný zvuk, atmosféru a fantasticky podané "novinky" ako All Within My Hands, Unforgiven 3, Halo On Fire, The Outlaw Torn (jednoznačne vrchol večera, aj napriek zmrvenému záverečnému sólu), No Leaf Clover, One či The Day That Never Comes. V kine to bol proste neskutočny zážitok (chválim poriadne vytiahnuté volume!), takze pod 5* nemôžem ísť. (12.10.2019)

Přesně o tři hvězdičky horší, než vynikající S&M 1. Nové písně nemají tak strhující energii jako ty starší a nové verze starších písniček jsou zbytečně uspěchané, aby ladily se zbytkem. Nejvíce to jde vidět na téměř odbyté Nothing Else Matters a nezvládnuté Master of Puppets, ale problémy se táhnou přes celý koncert. Orchester je ve většině případů příliš upozaděný, nebo přeřvaný. Momenty kdy se vynoří, patří k těm nejlepším. Proto mě zdaleka nevíc strhla úvodní The Ecstasy of Gold a také příjemně povědomá The Memory Remains. Naproti tomu skvělá a v minulém S&M mnou vysoce oceňovaná No Leaf Clover jenom bez zájmu prohučela a One má jen stín bývalé údernosti. Z nových skladeb mě zaujala jen stále velice slušná The Unforgiven III. V S&M 1 se symofický orchester a skupina doplňovali. Tentokrát jsem měl pocit, že spolu vedou bitvu o dominanci. Metallica ji vyhrála cca 15:5, ale ve výsledku prohráli oba. (10.10.2019)

Metaloví dědci se po 20 letech (ano, po DVACETI letech!) rozhodli natočit symfonický "pokračování" a já se opět klaním, protože to tzv. nemá chybu. Jo, můžeme být puntičkáři a hledat v tom nějaký srance, ale kurva... Jak je to natočený, o tom se vůbec nehodlám bavit - záběry s druhým plánem promyšlený, střih, použití "picture in picture", aby divák o něco nepřišel, absolutní profi záležitost! A teprve teď přichází to gros (čti gró). Je to naprostej svátek hudby, óda, prostě jedna velká láska k umění, tónům, nástrojům, radost z hraní, radost z každýho refrénu, kterej zpívá celá hala. Měl jsem mrazení v zádech, ta komunikace očima mezi J. Hetfieldem a dirigentem E. Outwaterem byla skvělá (bohužel M. Kamen se toho nedožil), v každým pohybu a v každým úsměvu je vidět to nadšení, pohledy plný obdivu je vidět z obou stran, vynikající moment je při For Whom The Bell Tolls, kdy hned na úvod James pozoruje xylofonisty, jak jedou těma paličkama, aby si s nima následně ťuknul pěstí na znamení obrovskýho respektu. Takových momentů je tam víc a je vidět, že každej neskutečně bavil, stejně jako se členové orchestru byli schopní odvázat a užít si tu atmosféru. Tady doporučuju rozhovor s panem dirigentem, dle jeho slov prozatímní vrchol kariéry po všech směrech a já to naprosto chápu! Navíc v průběhu koncertu narazíme na vzácný momenty (kromě nostalgie odkazující na starý dobrý S&M) - songy, který úplně běžně Metallica nehraje naživo (The Call of Kthulu, No Leaf Clover...), James bez kytary zpívající jen s orchestrem, basový sólo C. Burtona zahraný na kontrabas, All Within My Hands hraný akusticky a dokonce i ten Lars to zahrál slušně. Dvě a půl hodiny jedné výborné podívané, nekolikrát jsem měl slzy v očích. Sorry, ale ať si říká, kdo chce, co chce, nicméně takhle to má vypadat! (05.09.2021)

Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Metallica to po dvaceti letech zkusila a hudebně je to ekvivalent podruhé vyluhovaného pytlíku čaje. Vodu to sice zabarvilo, ale chuť nic moc. Výběr písní do značné míry kopíruje původní koncert a nové kousky jsou těmi nejslabšími. Takhle s obrazem to tedy má větší smysl než samotné audio, na druhou stranu je vidět, že sanfranciští symfonici jsou natolik profesionálové, že dokáží naprosto ignorovat fakt, že hrají na metalovém koncertu (porovnejte třeba s Českým národním symfonickým orchestrem hrajícím na Wackenu s Dimmu Borgir). Být přímo v té hale, dám plné hodnocení, ze záznamu je to průměr (50%). (05.09.2021)

Myslím, že bohovské by to bolo až vtedy, keď by Metallica napísala a zložila nové skladby priamo pre kolaboráciu s orchestrom (ako to jedného času spravil napr. RAGE). Na tomto koncerte ma ale nadchli všetky staré skladby a hlavne je vidieť ako staršie skladby milujú aj fans v Amerike: ovácie od publika počuť pri každej zmene melódie, jednotlivé riffy sú samé o sebe ako obrovské hity, až z toho behá mráz. (07.09.2021)