Memoria

Thajský mystik s nevyslovitelným jménem Apichatpong Weerasethakul se vrací ke svým oblíbeným tématům spánku a přírody, aby diváka na dvě a čtvrt hodiny uvrhl do nejistoty, kde se nachází hranice mezi realitou, snem a možná ještě něčím dalším. Tilda Swinton v roli Britky toulající se kolumbijským Medellínem i vesnicemi v náhodných intervalech slyší silné údery, jejichž původ se možná ani nenachází v realitě. Tajemná zápletka nevypovídá nic o vpravdě náročném a nediváckém stylu, který od diváka vyžaduje velkou trpělivost – a odměna na konci je stejně prchavá a nejednoznačná jako celý snímek. (31.08.2021)

Apichatpong Weerasethakul, architekt snění. // Největší důraz ovšem klade Apichatpong Weerasethakul na snění, které v něm vyvolává fascinaci i tvůrčí vzepětí. Vidí budoucnost filmu bez rámu, vše se bude odehrávat jako virtuální realita, lucidní jako sen. Podle něj je „spánek jako chození do kina, jen lepší“. Tato fascinace sněním získala i praktický rozměr. Jedním z projektů režiséra, který se věnuje i výtvarnému umění, je Sleep cinema hotel, kde spí hosté pospolu a před očima mají Apichatpongovu instalaci. Země Apichatponga Weerasethakula je zemí snivců. Nelze se nevšimnou souvislosti mezi režisérovou Memorií a rakouským spisovatelem a ilustrátorem Alfredem Kubinem. Jeho jediný román Země snivcůo muži, který se se svou ženou přestěhuje do země, jež funguje na hranici reality a snu nebo spíše noční můry, režisérův přístup lehce připomíná. V obou případech jde o tajemná a výrazově bohatá díla, ale tam, kde je Kubin temný a morbidní, je Apichatpong světlý a moderní. Nicméně není si obtížné představit, že thajský tvůrce vnímá uměleckou tvorbu v duchu této věty z Kubinova románu: „Svět je představivost, představivá schopnost, představivá síla.“ Celá recenze na webu dok.revue. (01.06.2024)

O meditativní a spirituální Memorii se píše jako o Apichatpongově divácky nejpřístupnějším filmu, což ale pořád znamená, že ji kvůli extrémně pomalému tempu vyprávění, délce některých statických a narativně vyprázdněných kontemplativních záběrů a nejednoznačné symbolice docení nanejvýš asi tak jedno procento potenciálních diváků (k nimž já sám nepatřím). Thajský tvůrce se poprvé vydal mimo svou zem a oprostil se od asijské mytologie a kultury, své nezaměnitelné poetické trademarky a přístupy si však ponechal. Příběh o ovdovělé ženě (Tilda Swinton hraje záměrně utlumeně), která se snaží rozkrýt původ dunivých ran, jenž jí čas od času zazní v hlavě, zasadil do španělsko-anglicky mluvící Kolumbie, přičemž spolu s duchovním pátráním po smyslu náhodně se ozývajícího zvuku a jeho analyzování se soustředí i na kontrastní metaforické motivy, odkazující buď na rozklad a zánik života (tisíce let staré ostatky, neznámá nemoc hrdinčiny sestry), nebo naopak na jeho dlouhodobou prezervaci (lednice na orchideje). Celkově je ale náročné udržet u snímku bdělost a ani ozdravující a očistné ponoření do náruče přírody ve druhé polovině, ani podivná závěrečná vědecko-fantastická pointa to rozhodně nevytrhnou. (28.08.2021)

Keď vám v hlave duní ako pri útoku ťažkého delostrelectva, asi nie je niečo v poriadku. Ale stále lepšie ako zvonenie v ušiach, ktoré je u ľudí omnoho častejší prípad a takmer dokáže priviesť do šialenstva. Tento snímok dokáže navodiť určité nepopísateľné stavy mysle, akési polovičné déjá-vu a mnohé scény sú vďaka svojmu ambientnému charakteru priam pohladením po ubolenej duši. Len škoda, že čas sa tak nekonečne vlečie. A Tilda Swinton u mňa vždy vzbudzovala skôr antipatiu, to je ale čisto subjektívne. (21.07.2022)

Jednou se Gogol převlékl za Puškina, přišel k Puškinovým a zazvonil. Puškin šel otevřít a křičí: „Jéje, Arino Rodionovno, podívej, kdo přišel – já!“ -D. Ch. --- Dovolím si citovat první polovinu komentáře uživatele stitch7: "Hned z prvních několika scének mi bylo jasné, že to bude jeden z těch filmů." (23.02.2022)